Je ráno po šesté, počasí chladné, aprílové, a já nakládám kamaráda Vaška a vezu ho do revíru. Půjde se pokusit o kulíška. "Vypouštím" ho do paseky po obeznámení, do kterých míst má dojít a kde zkusit sovičku vábit. Naštěstí tuto část revíru z podzimu zná, nemusím s ním a jen mu popřeji úspěch a nechávám ho napospas. Sám se nejprve rozhoduji projít krátkou linkou z druhé strany asfaltky a pak musím po práci. Na konci linka vychází z mlazin do paseky a pokračuje ke skále nad svahem, A tam se cosi pohne, Mufloni. Ví o mně, sakra. Naštěstí jsou trošičku zvědaví a počkají až se víc ukážu. Stihnu pár záběrů staršího berana, jenže jak jinak, zavazí vysoká žlutá tráva. Ale to už mě nerozhodí, zvykám si. Být to vysoká, hodně bych klel, ale muflony fotím často.(Doma poznávám, že tohle je muflon, kterého jsem fotil před asi deseti dny s Ketynou)

Přejíždím o kus dál revírem, tam, kde má být harvestor, abych s řidičem probral co a jak dnes dělat. Jenže mašina stojí opuštěná, chlap ještě nedojel. Využívám toho, a mizím v pasekách opodál. Tuším, že by tam mohla být další mufloní partička. A taky že jo, jenže ještě v nemožnějším místě než ta první!

Tak nic, vracím se, chlap už se dostavil, probereme co třeba a já si vzpomenu na Vencu. Bude osm, čas kdy se máme zkontaktovat jak je na tom. Píšu mum esemesku, neodpovídá. Tak ho nechám v klidu a jdu značit vývraty. Nakonec mu volám, domlouváme se že už to balí, čekám na něj na smluveném místě. A už ho vidím, jde jakoby zklesle. No jo, asi neuspěl, bylo to na náhodu. Přichází blíž, já jen kývnu hlavou otázku, Venca zvedá palec. "Fakt"? vyhrknu. "Jojo, mám ho..." a pak už následuje vyprávění od velkého třesku přes dinosaury až po dnešek;o) Tak to mám velkou radost, že se kamarádovi podařilo nafotit kulíška, znám ten pocit a radost, vždyť jsem to zažil ani ne před týdnem. Těším se, až se večer podívám na webu na fotky a přečtu si jeho vyprávění po vychladnutí. A než se toho dočkám, beru v podvečer ketynu a jedem zase do revíru. Jen se tak procourat večerem, už dlouho jsem tu nebyl v tuto denní dobu. Jdeme mlazinou, starou bučinou, zabordelenou pasekou a pak kamenitou cestou. Je příjemný večer, tak kam spěchat. Na rozcestí chvíli váhám, zda pokračovat po kamenité cestě. Vím, že těch nejlukrativnějších místech je spousta vývratů a těžko bych se dostal ke zvěři. Ale zajímá mě, kolik toho pořezal harvestor, tak jdu. Zpočátku pohoda, potom přichází to kalamitní peklo. Musím skupiny vyvrácených stromů obcházez pasekou s klestem, dělám hluk. Konečně mám to peklo za sebou a nevěřím co vidím. V pasece za úzkou řídkou olšinkou se paství kus vysoké. Podle postavy jistě jelen. Rychle uvažuji co teď. Odsud je to daleko, musím přejít tu olšinku. To by neměl být problém oproti pasece co mám právě za sebou. Tenké olše, řídce zakmeněné, mezi kmeny hustá stará tráva. Vybaluji foťák z batohu ( po hodině šoulání, to si věřím co?) a jdu. Ale sakra prekérka, v té trávě je milion suchých malých větviček popadaných z olší asi po vichřici! Pozoruji jelena, už o mě ví, dopr...Zkouším zaostřit, nejde to, větve z nízkých olší to nedovolí. V duchu prosím osmeráka ať vydrží aspoň chvilku, než dojdu do kraje olší. Přání mi plní, mizí až po pěti sekundách od prvního zmáčknutí spouště. Kontroluji displej, vypadá to, že jedna série je docela použitelná, na tu dálku to beru jako úspěch a každopádně mám radost ze setkání s jelenem po dlouhé době.

Stojím u olše, pokyvuji spokojeně hlavou a naráz nějaký hluk z olšiny pod pasekou. A hele, já si říkal, že je divné, že by mladý jelen byl sám. Na paseku vyklusávají další tři jeho kumpáni. Zjevně jsou zmateni z toho, že jejich parťák zmizel. Chvíli chaoticky přešlapují v pasece a nakonec odklušou přesně do míst, kam zmizel první osmerák. Tož nakonec z ničeho nic parádní zážitek a na kartě pár fotek vysoké. Dnes ráno jsem si tajně takové setkání přál...