Jak to vypadá, zima se vzdává vlády a přepouští své místo jaru. Tak to vypadá i u mé újedi, kde už zmizely i zbytky sněhu. Ale já ještě nevzdávám lovy z krytu. Díky fotopasti jsem zjistil, že jestřáb opět navštívil pochoutky před krytem, a to dokonce během jedné hodiny dvakrát! Ale bohužel jen v jeden den. Den předtím ani potom tam nebyl. Zkouším tedy štěstí nejprve dopoledne, ale marný boj. Naštěstí jsem nevyšel úplně na prázdno, na odsedací pařez sedla nečekaně žluna šedá. Slyšel jsem ji po okolí ale spíš jsem tipoval na datla. No tak vida, to je příjemný úlovek!

Jelikž byl hezký podvečer, vyrazil jsem po delší době i do revíru. Sněhu už v lese mnoho nezůstalo, jen v pasekách a stinných porostech. Ale já se hodlal protáhnout těmi slunnými. Na starém smrku pokřikoval krkavec, jistě toto mělo co do činění s právě probíhajícím tokem.
V kraji staré bučiny ve svahu se právě zvedl od kmene buku mladý muflon. Na sluníčku, v pěkném lese. Jenže místo toho, aby popošel do čisté hliněné stráně, zapadl do bukového zmlazení. Tam se drbal, něco popastvil a odcházel pomalu stále kryt proutím a klestem. Bylo to k zlosti.

Nakonec se mi ztratil úplně.


Další den jsem si čekanou v krytu nechal až před poledne. Všechno včerejší maso bylo pryč, na fotopasti nic, protože odsedací pařez na níž ji mám byl vyvrácen. Tak mám na kartě stovky fotek ve větru se kymácející trávy :o) Ale od pohodové čekané mě to neodradilo, bylo krásně, teplo, téměř bezvětří a hodina a půl utekla jak voda. To také díky sýkorkám, brhlíkům a hlavně strakapoudům. Samička si poseděla na pařezu, sameček později dokonce obdivoval fotopast. Možná se chtěl vyfotit.

V jednu chvíli se rozkřičely sýkorky a zapadly do meze. Zbystřil jsem pozornost. Ale během pár vteřin zase klidně lítaly k pařezu pro slunečnici. Udělal jsem si pohov a přemýšlel o odchodu. A naráz vidím nějaký tmavý stín slétnout zleva ze smrku pár metrů od krytu. Tipuji sojku, ta tu ještě nebyla. Ale ono si to k újedi krokuje káně! No vida. Tak paráda. Dravec pomalu obezřetně došel ke kuřeti, chvíli obhlížel okolí a pak se pustil do hodování. Pro mně v tu chvíli byla smůla v tom, že tuto dobu se újeď nacházela těsně před hranou světla a stínu. Káně bylo extrémě tmavé, zatímco nasvícený listnatý lesík v pozadí velmi světlý. No co se dá dělat, snad se s tím nějak poperu. Radost jsem si tím kazit nenechal.

Po asi pěti minutách dravec odletěl a já spěchal vařit oběd. Odpoledne mi to nedalo, vzal jsem foťák, psa a vyrazil do jiné části revíru než včera. Prošel jsme s podvečerem les podél velké mlaziny, protáhl vycházku k včerejší bučině a po makadamových cestách se už se západem slunka vracel k autu. Neviděl jsem nic, výjma tří kusů srnčího daleko ve svahu paseky.
Zpáteční cesta vedla rovnou lesní linkou mezi pasekami a zbytky starého lesa. Na tuto stranu už zpadající slunce nedosáhlo a zrovna zde jsme musel narazit na mufloní tlupu. Ta byla rozlezlá v zaneřáděné pasece takže s focením jsem měl zase samé trápení. V podstatě už to ani jinak neznám, kdykoliv potkám zvěř, je utopená v neskutečném potěžebním nepořádku. Navíc ani světlo nepomáhalo, na rozdíl od včerejšího setkání s muflonem, musel jsem dnes hodně tahat citlivost. Ale zase jsem se vyřádil daleko více a dlouho, tlupa byla v klidu. Pozorovala mě jen tu a tam některá z muflonek ale neuznaly za vhodné se mnou nějak trápit. Berani se o mě nezajímali vůbec. S houstnoucím šerem jsem se snažil setkání nějak nenápadně ukončit. Zkusil jsem mufloní hvizd po vzoru malého Vaška Straky z filmu, ale to nefungovalo. Až jsem se zvedl a pomalu odcházel, seřadila se tlupa asi 12ti kusů a odbíhala. Ale nezdrhla pryč, dobrých 500 m mě vyprovázela, šla v asi sto metrové vzdálenosti stejným směrem a kontrolovala mě. Až mlazina u potoka naše cesty rozdělila. Tož tady pár dokumentů: