Tak pokračují mé lovy u újedi. Po radosti z káněte jsem trochu spekuloval a rozhodl se újeď přemístit z jižní na severní stranu. Jednak kvůli světlu a také pozadí. Mám ji nyní tedy u stejné meze jen z druhé strany. Zároveň mi jako návnada začala sloužit škára a pár kostí ze selete, které ulovil Tonda na Podlesí. Předělal jsem i kryt, což není až tak pracné, protože mé kryty bývají konstrukčně velmi jednoduché. Zapíchnuté klacky, přes to nějaká větev, proděravělá maskovačka a propletené smrkové větve. Prostor cca 120 x 120 cm, čili pohodlí nulové už i proto, že sedím na zemi s nohama na turka či pokrčenýma. A tak jsem začal s újedničením. Co budu povídat, po třech bezvýsledných čekaných jsem pomalu začínal propadat v zoufalství. Jediným úlovkem bývala občas sojka, ale i ta dělala drahoty. Jednou mi sedla přímo k újedi a tak jsem si alespoň mohl představovat, jak by to vypadalo, kdyby k ní zabloudil někdy nějaký dravec.

Při jednom z mnoha mých příchodů k újedi jsem cosi zahlédl. Když jsem vystoupal ráno zalesněný kopec a ocitl se na spodním okraji louky, něco odlétlo z újedi do protějšího lesa. Vzdálenost z kraje louky k újedi je dobrých 150-200 m, což je daleko na bezpečné rozlišení ptačího druhu. Každopádně to byl dravec, menší než káně a se světlými spodky letek. Dvě hodiny čekání nic nepřineslo, neviděl jsem ani sýkorku. A tak jsem vyrazil i odpoledne. A opět navlas stejná scéna. Stejný pták odlétl stejným směrem, nízko nad zemí, rovnou do lesa. A čekaná opět bezvýsledná. Bylo patrné, že kosti na újedi jsou ozobané, možná i nějaká chybí od mého ranního odchodu. Tak kdy sem ty potvory lítají? Zoufalství gradovalo. Hlodaly ve mně pochybnosti, zda je kryt dostatečný, jestli třeba čočka objektivu neodrazuje návštěvníky. Zkouším další ranní čekanou, tentokrát už od šera. Vydržím přes dvě hodiny, jsem polámaný, zničený a nic, ani náznak, ani hlásek. V tuto chvíli jsem rozhodnut, že jakmile teď odejdu, už se sem nejméně dva, tři dny nevrátím. Ale doma červíček hlodá a už po obědě se rozhoduji zkusit to ještě odpoledne, naposled! Jenže nastálé povinnosti vše trochu mění, musím vyrazit hned a mám čas jen hodinu a půl i s cestou. Sakra. Uklidňuji se a měním plán. Je teplo, slunečno, vezmu psa a zajdu se jen podívat, jestli něco v mezidobí u újedi nebylo. Tak i činím, ale při příjezdu pro jistotu beru kromě batohu s foťákem i stativ. Na místě zjišťuji, že zde návštěva byla! Kosti rozházené, páteřní kost ozobaná. Já se na to vy...Odcházel jsem z ranní čekané v 9:15, teď je 12:40. V tomto mezidobí tady prostě někdo hodoval, tipuji to na krkavce. Tak jo, za zkoušku nic nedám. Soukám se do krytu, stavím foťák na stativ trochu bokem, abych mohl do klína vzít Ketynu. Máme čas necelou hodinu, to fenka nějak vydrží. Je krásné jarní počasí, kolem újedi ještě drží sněhový firn, je to zde ve stínu. Sedím asi 15 minut, drbu Ketynu abych ji uklidnil a cosi zahlédnu naproti ve stěně lesa. Není to ten návštěvník co mi už dvakrát odletěl od újedi? Světlý dravec přeletěl z břízy na další strom. Začínám být nervózní, tisknu psa a najednou přes skulinky větví a oka maskovčky vidím jak od bříz plachtí dravec směrem k újedi! Do prčic, co teď? Ve vteřině u návnady sedí nádherná jestřábí samice! Panebože! Foťák je půlmetru po pravé ruce, v klíně pes, co mám dělat? Přeopatrně pravou ruku přemisťuji ke spoušti. No jo, jenže já tam toho půl metru musím dostat nějak také oko! Tisknu levačkou psa aby mi nesjel z klína nebo nedjbože neseskočil a p o m a l i n k u se nahýbám k foťáku. Už vidím světlo v hledáčkuale ještě mi pár cenťáků chybí. Najednou dravec poskočí, sedne na velkou kost. Fajn, zažer se, říkám si v duchu, až skloníš hlavu, já se dorazím k hledáčku. Ale omyl! Jestřáb mávne letkami a i s kostí v pařátech odlétá k břízkám...Ne! To nééé!!! Byl jsem tak blízko vysněnému úlovku. Mísí se ve mně pocity bezmoci i nádhery parádního zážitku. Nezbývá než se s tím smířit. K tomu mi pomáhá telefon a esemseka kamarádům, Honzovi a Vaškovi. Venca mi vzápětí volá, popisuji mu co se stalo, hlasitě kleju do telefonu a při tom registruji přílet krkavce. Okamžitě přestávám mluvit, pouštím telefon na zem a ještě v něm slyším Vencu, když černý frajer sedá na zem a krokuje si klidně k újedi. A foťák přesně jak v situaci s jestřábem. Ani se nesnažím dostat oko k hledáčku, nejprve zkusím cvaknout bez kontroly. Mačkám spoušť a krkavec okamžitě odlétá. Na displeji vidím pěkně ostrý březový les a černou siluetu.

Už ani nenadávám, jen se pitomě směju sám sobě. Balím, odcházím. Dnes večer jdeme na ples, a jak se znám, ráno nemám šanci se sem dostat. Tak se i stalo. K újedi se dostávám těsně před polednem, ještě lehce nedoladěný po včerejším záběru na plese. Sedám, stativ tentokrát umisťuji před sebe, nechci už žádnou prekérku. Sedím už téměř dvě hodiny a zatím přiletěla jedna sojka. Vážně uvažuji o tom, že to zabalím. Ale naštěstí zahlédnu, skoro stejně jako včera, přelet dravce v protější stěně. Tep se zvedá, buší mi ve spáncích. Křečovitě sedím za foťákem a doufám. Ale popravdě moc nevěřím. Včera sedl jestřáb do dvou minut od doby, co jsem ho zahlédl v kraji lesa. Teď už trnu minut deset a nic. Sedím na turka, bolí mě kyčle i záda, povoluji i ruku ze spouště. Skepse mě začíná ovládat a vyhrává. A naráz pohyb a fakt! Na újedi sedí jestřáb! Přikládám velmi pomalu oko k hledáčku ale vidím jen škáru ze selete, kost a jinak nic. Že ona zase odletěla? To by mě už fakt asi štrejchlo. Nepatrně zvolna natáčím foťákem doprava a nejednou se do hledáčku vsouvá krásná světlá hruď s proužky. Vydrží krasavice aspoň jeden snímek? Zakomponuji jakž takž a mačkám. Jo! Je to nádherný pohled, obraz v hledáčku o jakém jsem snad před časem ani nedoufal. Překvapuje mě, jak je jestřáb velký, mám ho plný hledáček.

Až po několika záběrech si dovolím lehce odzumovat. Samice se rozhlíží, potom sleduje jediný, dnes donesený, kuřecí kousek. šlápne na něj, ochutná ho a pak, jako asi obvykle, sevře kuřecí korpus do mocných pařátů a mizi s ním k lesu...Tak tohle bylo něco! Prohlížím snímky na displeji a jak to obvykle nedělám, zatínám pěst a do okolních lesů a luk zazní mé vítězné : "JO!"