Pokusy u újedi vychází na prázdno, občasný cvak sojky s rohlíkem nebo bez mě nijak extra neuspokojuje.

A tak mám snahu vyrazit po čase do revíru. Ale mám strach z cest. Ověřuji si tedy u revírníka, zda je některá z lesních asfaltek sjízdná. Jedna snad, po ledu.No tak to odpoledne zkouším. S nervy na špagátech vyjíždím neprudký kopec, kde se střídá uhlazený sníh s ledovými plotnami, ale zvládám to. Další nervy přináší setkání s odvozkou dřeva. Musím 15 minut čekat než se naloží, potom mi šofér kousek couvne abych zajel do hlubokého sněhu na skládku a mohli se tak vyhnout. Konečně navlékám bílé pončo, beru foťák a kyprým sněhem mířím tam, jak obvykle. Jen dnes je to v obráceném gardu. U mlaziny, kde jsem minule fotil muflony nic není, vracím se a pokračuji po makadamce nahoru. Všude jsou stopy, ochozy ve sněhu od všech druhů zvěře. Ale já nikde nepotkávám nic. Až mě cesta vyvede mezi paseky, zahlédnu vlevo daleko v lese pohyb. Mufloni a už o mně vědí! Do prčic.

Poslední muflonka mě ještě pár minut kontroluje a pak také mizí v porostu. Rozhoduji se dojít na mufloní stopu a pak obejít rozlehlou mlazinu , tedy její horní část v naději, že ještě někde mufloní tlupu potkám. Taky že jo, ale zrovna tam, kde to nebylo dobré. Procházel jsem hlubokým sněhem paseku nad mlazinou a jen bezradně pozoroval, jak tlupa vklidu prochází asi 150m daleko smrkovým lesem. A míří k asfaltce. Už jsem docela uchozený ale v hlavě mám myšlenku, že zkusím jít po stopách zvěře a třeba ...Věděl jsem kam mufloni asi míří, nebylo kudy nadejít. Tedy bylo, ale to bych nestihl ani omylem. A tak znova do pochodu lesem, přes cestu, do paseky. Blbé je, že tímto se dostávám stále dál od auta a cesta zpět bude o to delší. Nakonec se to trochu vyplácí, nečekaně muflony objevuji v bučince před přechodem do smrkové probírky. Šli přesně tak, jak jsem předpokládal. Moc šancí na focení mi sice nedali, ale aspoň něco za tu dřinu.

Mufloni odešli do smrčiny a já, když už jsme byl v těchto místech, protáhl procházku ještě bučinou, kde jsem před měsícem fotil divočáky. Takže další kilák a půl navíc. Dnes ovšem nic mezi buky nebylo. Bylo na čase otočit se k návratu. Po projeté cestě k chatě a u chaty znova do sněhu a na rozhraní mlaziny a starého lesa dokončit okruh. Vlevo ve smrčkách se zakymácela větev, shodila ze sebe čepici sněhu a do kraje lesa vyběhl kolouch. Zdali to není ten, kterého jsem fotil s muflony posledně?
Chvíli stál jako socha a koukal směrem ke mně. V lese už nastal večer, světla citelně ubylo a focení se stalo prekérkou. Ale doufal jsem, že něco nějak vyjde. A když se z mlaziny ke kolouchovi přidaly dvě laně a jelení špičák, doufal jsem o to víc. Zvěř něco tušila ale nevěděla o mně, jen se jí něco nezdálo. Vyklusala do malé paseky a teprve tam zjišťovala, cože se to vlastně děje. A tak mi dala nějaký čas na pár fotek. Už jsem bohužel muset zvedat ISO do těch nepříjemných hodnot a přesto časy nepřesáhly 1/125. Z ruky to bylo docela drsné ale cosi nějak dokumentačně snad vyšlo. Každopádně to bylo fajn střetnutí.