To, že srnčí říje už uvadá jsem si samozřejmě všiml, vždyť jsem venku v podstatě denně. V tomhle období je ještě velká šance na "ulovení" nějakého toho srnce, který se s tím, že říje končí, nechce smířit. Podobně jako já. Říkám tomu období "setrvačníková říje". Tak to zkouším. Večer na Dolině, u strniště. Ale do téměř západu slunka nikde nic, krom hejn hřivnáčů na poli. Až hodně pozdě se vyloupne nad mezí v kraji louky srnec. Daleko. Navíc jde špatně, kamsi nahoru přes biopásy po loukách. A tam zvrchu přichází další srnec. V hledáčku se mi zdá, že věkově a trofejově jsou si podobní. Konečně se vzájemně vidí a jdou si v ústrety. Přichází krátká falešná potyčka. Srnci hrabou předním během, jeden vyskakuje po kamzičím stylu. Popoběhnou těsně k sobě ale ke kontaktu nedochází.

Poté se rozejdou. Jeden zpět nahoru po horizontu a druhý kolem biopásu směrem ke mně. Ale straaašně se loudá. Navíc to vypadá, že pás vysoké trávy nehodlá přejít. Když se blíží na mou úroveň, musím jednat. Shrben se snažím dostat blíž k pásu. Ale starý mazák si mě všimnul. Jde se podívat. Fotím ho ještě v trávě, z té už nevyjde. S bekáním odbíhá.

Podle natrženého slecha poznávám, že jsem ho zde fotil už vloni, byl tu hlavním patriarchou.Tahle vypadal vloni.

Ráno se rozhoduji mezi dvěma lokalitami v pracovním revíru, nakonec opět vítězí olšina u sloupů. Beztak tam mám na pár hodin práci. Tady se mi potvrzuje, že říje opravdu zkomírá. U olšiny se totiž paství srna se srnčaty a další srna s mladým. Bez srnců. Na přechodu mezi loukami zavazí v projití dva zajíci. Po pár snímcích odbíhají za olšinu. Jakmile tam dojdu i já, mizí v ní.
Ale po pár krocích jeden vylétá z lesa zpět na louku. Jenže mě hned vidí a zase je v lese. Tuším co bude, zaklekávám za stativ. A opravdu, za pár vteřin je znova venku, jen o třicet metrů dál. Ale běží ke mně. Sedne a kouká, pak si mě prohlédne i na zadních. Škoda, že tuhle pózu jsem nedokázal cvaknout ostřeji.
Zajíček zmizí v olšině a zároveň z malé mokřinky vidím odskakovat srnce. Můj starý známý. Zase byl tam kde obvykle, poblíž staré olše. Obchvatem se vracím kolem olšovéh lesa a nahoře vidím kus srnčího. Podle pohybu srnce. Ale dřív než se dostanu blíž, vyskočí kdesi srna, odbíhá nahoru a mizí v nekoseném čtverci - biopásu. A za ní se řítí srnec, který si ji všiml a jde zkusit ještě štěstí. Sedám ke špici mokřinové trávy a snažím se jen tak na hubu písknout. Srnce vidím ve žluté travní džungli, zarazil se a obrací zpět. Již je v kraji a tak pořídím jednu fotku, další chci až na posečené louce.
Jenže tam nevyjde, nýbrž vyletí jako blesk, ale rovnou do protější olšiny. Tak nic. Dojdu k autu, vezmu cosi potřebného k práci a jdu po horních loukách k pasekám. A na poslední louce táhne k mezi srnec. Písknu zase jen tak neuměle na rty a současně mizím za výběžkem meze. Opatrně se přibližuji k rozhraní luk, srnce nevidím. Tak asi nereagoval a pokračoval ve směru. Již nekryt udělám krok dopředu a koukám na pěkného šesteráka, jak se krade krajem lesíka ke mně. Všiml si mě. S bekáním se ztrácí v úzkém výběžku porostu, slyším ale, že jím probíhá na louku za mnou. Rychle se otáčím, klekám a už ho mám pře sebou. Srnec se vymrští do vysokého skoku, dopadne, otočí se ke mně a na vteřinu si mě prohlíží. Mohlo to být dobrý záběr, ale ostření si zahrálo, dnes už podruhé, na nechápavého. Škoda.

Další ráno už jsem ani srnce nepotkal, jen jedno srnče. Tak asi už definitivně konec říje?