Jak jsem byl výjimečně trpělivý

Čas říje se blíží a tak se nějak víc pokouším najít ta správná místa na potom. Na Dolině už jsem párkrát byl, ale vyjma jednoho rána se mi nedařilo nic kloudného najít. Podnikl jsem tam již tři večerní čekané okolo pole s obilím ale srnčí zvěř se ponejvíce ukazovala na květnaté louce sousedící s polností. Jenže ta louka je moc velká a zvěř si vždy vybírala místa, kam jsem se svým objektivem nemohl dosáhnout. Tentokrát jsem šel rozhodnut, že zasednu místo pod kazatelnu přímo do husté vysoké trávy u lesa. Podkovu louky budu mít pod sebou a to by bylo aby nebylo. Cestou k poli mě málem srazil vousatý tlusťoch se svou útlou manekýnkou na čtyřkolce. Přislo mi komické, jak se padesátikilová štíhlá modelka křečovitě drží stodvacetikilového frajera. Co ta holka mohla mít za zážitek z takové jízdy netuším. Už když jsem přecházel kolejí obilné pole, slyšel jsem, že za kopcem je hukot. No jo, začaly žně. Za vesnicí se sklízí řepka. Asi sotva kdo pamatuje, že by kombajn vyjel v Rudné do pole 25.července! Tyhle zvuky jsou daleko, rušit nebudou. Je čtvrt na osm, když si vyšlapávám kolečko v trávě u lesa. Stativ s foťákem už stojí, nejbližší stvoly otrhané aby nezavazely před objektivem a ještě ušlapat kopřivy a cosi pod zadkem. Je čas, z čekaných u nedaleké kazatelny vím, že srnčí se objevuje na louce až před osmou. Sotva usednu, už vidím rezavé tělo zvěře skrz trávu. Srna. Jde kousek pode mnou, paráda.

Je úplně v klidu, sem tam něco ukousne, občas postojí ale zjevně má namířeno někam do středu louky. Nevadí, dala mi dost možností abych se vyřádil.
Zanedlouho se krasavice ztrácí za terénní vlnou. Až pochvíli se opět objevuje o něco výš, přešla úžlabinku. A není sama. Je tam s ní další kus. Tmavší. Srnec? Zvěř je daleko, snad dvě stovky metrů. Koukám přes teleobjektiv. Ne, taky je to srna. Oba kusy teď jdou nahoru na buben a z pásu vyšší trávy se najednou zvedají další dva kusy. A zezadu od lesa jde další. Koukám, na louce je naráz pět srn! Žádný srnec, žádné srnče. Zajímavé.
Zvěř se paství, pak postupně zaléhá. Je už dost pozdě, světlo se ztrácí a ve mě hlodá myšlenka k opuštění místa. Táhne mě to mrknout za sebe do obilí. Co když tam stojí nějaký šesterák? Ale nakonec se donutím k vytrvání tam kde jsem. Někdy je dobré vydržet. Vlevo ode mně, v kraji hustého porostu, slyším nějaké zvuky. Je to kousek ode mne, deset patnáct metrů. Ale co to je? Něco většího, slyším šustění těla o větve, jakési podupnutí. Nervy napnuté, vidět nic není.Kymácení kmínků, ťukot kamínků, jen odhaduji co ty zvuky znamenají. A najednou ticho. Deset minut už je klid. Tajně jsem si myslel, že to mohl být srnec při značení teritoria ale asi jsem se spletl....Tak nespletl!
Pár kroků ode mne se objevila hlava srnce. Šesterák stál jako socha a koukal do louky. Opatrně se snažím dostat své oko k hledáčku. Teď nic nepořídím, mezi námi je vysoká tráva, ale až se pohne, musím být připraven. Nenápadně pokukji po srnci a rukou povoluji stativovou hlavu. Sakra! Srnec udělá pravo hleď a naše pohledy se setkávají. Už mám v hlavě jasno, tohle neustojí. Odskočí. Aspoň jeden snímek, prosím! Jo, srnec se pohne kupředu a pomalu se vymaňuje ze špatného úhlu. Cvak.Teď odskočí.

Vydržel, popošel. Mám strach odzumovat a tak fotím jak to je. Pak se s tím poperu.
Srnec líně popochází, paství se, flémuje, pohoda. Než si všimne srn, pořídím dost záběrů. Jen kdyby vyšel, potvora, o dvacet minut dřív. No co už. Srnec se rozběhl k dámské sešlosti, ta se rozprchla na pět světových stran. Zkusil tedy jednu srnku prověřit, pak druhou a třetí a to už bylo vše daleko. Konec, balím, díky za divadlo Dolino.


Ráno u sloupů

Po večerním úspěchu jsem ráno podnikl plánovanou obchůzku v lokalitě U sloupů. V živé paměti máme s kamarádem Moukou říji 2014 v těchto místech. Proto každoročně zajdu na průzkum. A zvěř tady opět je, jak jsem zjistil. Na velké posečené louce nad sloupy pět kusů. Jediné srnče se nachalo ještě před východem slunka trochu fotit. Jelikož se nadá za co krýt, balíky jsou již seřazeny, zkusil jsem to na přímo. Srnče se i nechalo docela blízko došoulat, ale v okamžiku mezi zaostřením a cvaknutím si to rozmyslelo.

Na další louce se pastvila srna u meze. Byla daleko a tak jsem přemýšlel co a jak. Zkusím pár metrů tudy a pak ...v louce se zvedl srnec, o němž jsem neměl tušení.
S bekáním odešel do malé olšinky, ani se na mě nešel ten zbabělec podívat. Tak jsem se věnoval srně, která také občas pod vlivem srnce bekla, ale při tom se pastvila a pochodovala po louce tam a zpět, dokud mě neodhalila. Pořád to sice bylo daleko, ale líbilo se mi prostředí, takže jsem vcelku spokojen. No, tak uvidíme co přinese ta říje....