Po čase liščat a jezevců se pomalu blíží srnčí říje. Asi by nebylo od věci poohlédnout se po nějakém srnci, nejlépe kdesi u polí s obilím. A tak v sobotu ráno jedu nahoru k přejezdu nad Morávkou. Pěkně přes pastviny si to volným krokem šinu k obilnému poli. To začíná od lesa a táhne se přes údolíčko až za krajní stavení vesnice. Dlouhé je hodně přes kilometr, široké okolo čtyřset metrů. Od lesa asi šesdesát metrů je pruh ječmene, střídá ho pšenice a po nějakých pětistech metrech řepka. Čili poměrně pestrá skladba. A tím i šance na setkání se zvěří. Stojím u kazatelny, obhlížím kus pole, nevidím nic. Až po drahné době spatřím naproti, poblíž protější kazatelny, dvě srnčí hlavy v pšenici. Rozohduji se přejít kolejí v obilí a zkusit srny dostat do hledáčku. Pšenice je nízká, jde se dobře ale hlavy zvěře se už dlouho neukázaly. Vím, že jsem už poblíž místa kde by měly být a nic. Buď odešly, ale to bych v nízkém obilí postřehl, nebo zalehly. A tamhle před sebou vidím kus na rozhraní pole a louky. Srnec! Ale je daleko, navíc mě pozoruje.

Cvaknu si dokument, srnec se otáčí a odchází. Stále ho vidím za stěnou vyšší trávy, jde volně k lesu, pro mě se stává nedosažitelným. Ale naštěstí se přede mnou objevuje hlava srny v pšenici.

Vítr ale donese můj pach k jejímu větrníku, odskakuje. Scházím lesem, přes potok, tam odskakuje srnec, jistě ten co byl nedávno na louce, a vycházím na pastvině pod kolejemi. Tráva tady je vysoká ale dost sešlapaná od krav. Tady asi srnčí čekat nemusím. A kupodivu se cosi hýbe nahoře pod remízkem. Srnec. Dostávám se pod něj ale nefotí se dobře, je ostré boční světlo a kryjí ho stvoly vysoké trávy.

Šesterák se brzy dostává pod vítr a obrací se zpět k remízku u kolejí. S bekánín se v něm ztrácí. Vycházím na koleje, které mě dovedou k autu. Ještě se podívám na lišku daleko v pastvině a také se mi před objektiv po dlouhé době dostává junior i pantáta ťuhýk. Zajímavé, že liška i na vzdálenost dobrých tři sta metrů bezpečně chytila můj vítr.

Nedělní ráno bylo teplé a já vyrazil o dvacet minut později než bych chtěl. Tentokrát jsem se ke kazatelnám chtěl dostat od vesnice. Čekal mě zpočátku tedy šoulačka po jetelotravní louce. To byla ještě srnada. Na rozhraní louky a řepkového pole se pastvila srna a srnec. Bylo to sice dál než bych chtěl, přesto jsem rád, že mě srnec nechal pár záběrů udělat než odskočil za srnou do pole.

A pak jsem musel do řepky. I když to vypadalo snadně, prostě půjdu v koleji, realita byla jiná. Stvoly tvrdé houževnaté řepky byly propletené i v kolejových řádcích a tak byla chůze dost náročná. Upřímně jsem si oddechl, když jsem vyšel na další louku, o Ketyně ani nemluvím.
Teď už v klidu, po posečené louce, jsme došli ke kazatelně nad lesem, ovšem dnes v obilí žádné hlavy netrčely. V obráceném gardu oproti včerejšku jsem prošel v pšenici k protější kazatelně. Nic. Nezbývá než se pomalu vrátit k autu podél pole kolem meziček, snad ještě něco potkám. Tak nakonec aspoň jeden mladíček se mi před objektiv dostal.

No a tak to už bylo vše. Myslím, že pro nadcházející říji mám jednu z lokalit vytipovánu ;o)