U jezevčích nor jsem trávil snad 7 večerů a vím, že každá legrace jednou končí. Už při žádné z dalších čekání se nepovedlo nafotit a ani zažít to, co při té první. Jak praví lidové pořekadlo, "po hodech bývá sračka". Ona to nebyla v pravém slova smyslu, vždycky jsem jezevce viděl, často i fotil. Hlavní program posledních akcí byl ale jiný. Oba s Vaškem jsem si moc přáli, aby si jezevce nafotil i kamarád Mouka. A to se pořád nějak nedařilo. Aktivity šelem ochabovaly, když bylo živo, seděl Honza na špatném fleku. A tak jsme to zkusili ještě jednou. Tentokrát krávy kolem remízku s norami nebyly, odpadla nám tak minimálně půlhodinová honácká aktivita. A tak byl čas se pořádně rozmyslet, kam vlastně sednout. Nakonec to trvalo stejně dlouho, jako jindy odhánění dobytka, tedy více než půlhodinu. Viděli jsme na většinu vsuků, Vašek ještě doladil terénní úpravy a mohlo se čekat. Tentokrát i s komfortem kávičky v termoskách.
Čas se vlekl a my doufali. Konečně se blížil čas obvyklého začátku představení ale v remízku se nic nehnulo. V hlavě mi šrotovala myšlenka, že už nikdy nebudu Honzu lákat na nějaký lov se mnou. A najednou ten čas letěl tryskem, slunko zapadalo, už jen sem tam olízlo okolí spodních vsuků a stále nic. Až drahnou chvíli potom Honza zaregistroval pohyb. A kde jinde, než v tom nejhornějším a nejvzdálenějším vsuku. A navíc to nebylo běžné vykukování hlavy a podobně, nýbrž rovnou zuřivé hrabání hlíny a úprava nory.
Na fotku tedy nic světaborného. A tak se Honza ujal aktivity. Počkal, až jezevec na chvíli zmizí v kráteru, drapl stativ, stoličku a šel štěstí naproti.
Moc jsem nevěřil, že by se to povedlo. Když už jezevec zalezl, spíš vyleze z jiného vsuku, myslel jsem si. Ale Honza, vědom toho, že je to možná poslední šance, šel za svým. A dobře udělal! Jezevec za pár minut opravdu opět vylezl na stejném místě a pokračoval v rozdělané práci. My s Vaškem jsem na sebe občas mrkli a byla v tom otázka, zda to bude dobré a Moukovi se podaří. Z té dálky nebylo slyšet závěrku, netušili jsme jakou má pozici ale věřili, že to klapne.
Další jezevci se neukázali, což asi znamená, že v noře vůbec dnes nebyli, možná se roztoulali po okolí. Ale kdoví. Tajemný život těchto šelem nejsme schopni rozlousknout. Ať tak či tak, když se Honza vrátil k nám, měl na kartě pár dobrých záběrů a nám s Vencou se ulevilo.
Pravděpodobně to byla poslední letošní mise za jezevci, ale kdoví...? Každopádně ty dva týdny strávené s jezevci a předtím i s liščaty byla neopakovatelné. A to i díky tomu, že se u focení a pozorování sešli myslím fakt tři dobří přátelé.
Je čas se zaměřit i na jiné obyvatele revírů, lehce mě k tomu navnadilo i mé ranní setkání v kraji lesa, které mě potěšilo, ovšem dobrá fotka nevznikla. Nevadí, možná jindy.