Jedeme dnes? Aha, tak co zítra? Uvidíme, podle počasí...tak nějak zněly naše hovory s Vencou poslední dny. To, že se k norám, kde jsme fotlili liščata vrátíme, to bylo jasné. Otázka byla, kdy to vyjde oběma. Věděli jsme, že liška se už odstěhovala i se zbytkem liščat po zásahu myslivců. Chápeme to, lišek je moc, musí se redukovat. A měli jsme i informaci o tom, že jezevci vzali za vděk liščím obydlím a nastěhovali se do svých loňských nor.
A tak ve čtvrtek večer to konečně vychází oběma. Po tréninku rychlá lehká večeře a už jedu k Vaškovi. Ten je už nachystán a vyrážíme do luk. Za pár minut vystupujeme z auta a obtěžkáni technikou a maskovačkami míříme k remízku v údolíčku. Venca kontroluje vítr a odmítá mou verzi, že by bylo dobré sednout v úrovni původních vsuků, odkud nám před dvěma týdny vylezl obrovský jezevec. Jdeme zasednout do míst jako posledně, když jsme fotili lišče. Jezevci prý, podle mysliveckého kamaráda, který často sedává na posedu asi 150 m od remízku, vylézají právě z bývalých liščích vsuků. Tak jo. Vašek chvíli lamentuje na nepříznivý vítr a na cosi ještě. Je to dobré, říkám si, když kamarád bručí, něco se povede. A tak se kolem osmé večerní maskujeme pod remízkem a doufáme. Pět minut po půl deváté se něco pohne v hliněném kráteru nahoře v remízku. Jezevčí hlava vykoukne, zmizí, vykoukne, zmizí. A pak už vyleze docela. A od té doby se naše karty plní a my si užíváme nezvyklého zážitku.....
Takže ve finále se kolem vsuku motali jezevci tři, focení bylo složité a tak jsem zkusil pár záběrů na video. Byl to neskutečný zážitek a nám při odchodu nezbylo, než aktérům pomyslně poděkovat za tu podívanou.