Začalo to nějak tak už den nebo dva předem. Vašek čekal u nory na liščata už po několikáté, ale domů si odnesl zatím jen jediný záběr. Při posledním rozhovoru padla dohoda, že to zkusíme spolu v úterý večer. No a to úterý nadešlo. Ráno ještě vůle byla ale s přibývajícím horkým dnem přibývala i únava a to jsem ještě měl dost před sebou. A pomyšlení, že jakmile zaliju večer zahradu,což měl být poslední z mnoha skutků dne, poletím hned do lesa, odkud se vrátím k 22.hodině večer a ráno v 5 zase do revíru, tak na to už jsem neměl fakt vůli. Proto mě rozradostnila esemeska od Václava : " Dnes nejdu, nestíhám, mám toho moc. " No tak že bychom to měli oba stejně nastaveno? Oddechl jsem si a už viděl, jak vše v pohodě stíhám do večera, nemusím se honit kvůli čekané u lesa. A taky to orosené večerní pivko po horkém únavném dni! Ale přichází další zpráva, tentokrát od mámy. Na zahradu nemusím, vrátila se z návštěvy o den dřív, zalije si sama. A najednou o půl páté vše hotovo, i káva a lehký relax, no co s večerem? Zajedu k noře! Píšu Vaškovi o svém rozhodnutí. Volá zpět a je jasné, že sám u nory nebudu. Tak se scházíme u jeho chalupy a jedeme polňačkou k tajemnému remízku. Ono je to totiž tak. Vloni byli v remízku jezevci, které vysledoval Vencův kamarád, no a letos tam našel i lišky.
Jdeme s nákladem propriet loukou k mezi, odkud je vidět k norám. Jasně, liščata jsou venku, musíme jít i tak. Rezavá prťata chvíli z povzdálí zvědavě okounějí ale po překročení jisté vzdálenosti se propadnou do země. Usazujeme se, čistíme výhled a jakmile zasedneme, jsem svědkem jedné s Vaškových běžných nálad. Brblá. Měl těžký den a u nor už byl několikrát bez úspěchu a navíc jsme museli liščata zradit abychom se mohli usadit. Všechno vidí špatně. Uklidňuji ho, že máe dost času, snad se něco semele. Ale on furt drží svou notu, nadává na všechno, občas se neudrží a je až moc hlasitý. Musím ho seřvat;o) Asi po půlhodině si všimnu liščete stojícího pod suchou spadlou větví. Jen otočím hlavou, je v čoudu. Venca ho nezahlédl a začíná zase lamentovat. Uklidňuji ho, naštěstí se to daří. Po desítce minut se opět lišče objevuje ve stejném místě, ale jeden pohled k nám a je fuč. A to je zase něco na kamarádovu pesimistickou náladu!
Slunko se za našimi zády klaní níž, dělá velmi teplé světlo a do toho se před námi rozestoupí stvoly kopřiv a nad norou stojí lišče. V krásném světle, krásné zvíře ale za kmínkem keře. A Vašek sedící metr a půl vlevo ode mne fotí jako o život. A já jen sleduji, kdy se šelmička pohne doprava. Nic. Tak hergot, Vašek má už tisíc fotek a já nic!

Konečně se to stane a mohu fotit i já. Ale to zase slyším kolegu :" Do pr..kam se cpeš? Tam na tebe nevidím potvoro!" A tak je řada na mě.

Lišče se pohne , kouká k nám, pak bokem a uléhá.

Pózuje docela dlouho, ale ostatní se k ní nepřipojují. Nevadí, máme radost i tak. Šelmička mizí a my se uvolňujeme. Vašek projíždí fotky na displeji a tváří se spokojeně.
Slunko padá do nízkých mraků a naráz na mě kamarád sykne: " Je tam zase!" "Kde? Nic nevidím!" " Tam jak předtím přece" odpoví a spouští palbu fotek. Až po drahné chvíli vidím rezavé slecho. Jasně, je to tu znova. Lišče mám přímo na kmenem! A Vašek fotí, já sleduji. Jako na potvoru se z kopřiv vynoří další . A Vašek jede, má je obě v záběru. Já vidím jen kraje lišek kolem kmene. Bezva. Až jedno z nich zmizí , popojde teprve druhé do strany a mohu fotit.

Světlo v tu dobu bylo úplně jiné, chladnější a slabší, ale snímkům to neublížilo. A úplně jiný byl i Vašek. Projížděl displej a neskrýval nadšení z fotek. Tohle bych vám přál někdy vidět. Nedalo mi to, a pro pár zasvěcených jsem natočil Vencovu euforii na mobil. " Ty, Martine, my dnes dáme i toho jezevce, já to vím", vlilo mu úspěšné focení ličšat do žil před hodinou zcela chybějící optimismus. "Možná kdybys tak hlučně nejásal, právě vykoukl z nory a zase zmizel", zchladil jsem ho. Opravdu, zatímco Vašek projížděl fotky lišek, vykoukla krátce z jednoho kráteru černobílá hlava jezevce a hned zmizela. to byl signál! Přetočili jsme foťáky o šedesát stupňů doleva a čekali. Netrvalo dlouho, a z dalšího vsuku se vyvalil obrovský jezevec. Sekvence závěrek jela naplno, ale ostření bylo obtížné, díky trávě před norou. Přesto nějaký záběr vznikl a bylo to fakt neskutečné, jak se nám sen vyplnil. " Ty vole já ti říkal, že vytrhám tu trávu před norou, a ty že ne, že to je zbytečné" odpravil mě Venca. A měl pravdu, už při příchodu k remízku to chtěl udělat ale já ho odradil. Zdálo se mi to nepravděpodobné, že bychom z jednoho místa fotili lišky i jezevce. No ale stalo se a byl to parádní zážitek.

Abychom si to užili na plno, v době, kdy jsme fotili jezevce, na svém místě už byla opět dvě liščata a pozorovala velkou šelmu s námi. A jakmile sádelník zmizel, zkusili jsme ještě pár snímků zrzeček. Ale to už světlo opravdu nebylo.
I za přítomnosti liščat bylo nutno akci zbalit. A ještě z povzdálí od meze jsme se kochali nebývalým pohledem na to, jak se hrabe z nory jezevec obrovských rozměrů a malá zrzavá liščata ho napjatě pozorují. Povím vám, to byl ale večer! Jen to orosené pivko tomu chybělo.