Ráno je chladnější díky severovýchodnímu proudění. Jako obvykle podnikám krátkou cestu mladým lesem, abych mohl nepozorován vykouknout do široké enklávy luk. Ty poslední metry mezi stromy jsou vždy nejnapínavější, když se postupně odhaluje prostor zelených luk pod lesem. I když poslední tři vycházky v tomto místě v minulém týdnu vyšly naprázdno, doufám ve změnu. Vždyť odsud mám během měsíce nafoceny muflony i vysokou, třeba se zase štěstí otočí čelem. Už jsem v kraji louky a vidím, že asi ne. Daleko od lesa je jeden kus srnčího, jinak nic. Vyjdu krajem doleva a zastihnu laň, která právě v klidu zatahuje do lesa asi dvěstěpadesát metrů daleko. Hmm, asi jdu pozdě, zvěř už je v lese. Jistě nebyla sama. Pokračuji klasickou trasou. Projít kousek lesem kolem kanálu a vynořit se na zadní louce. Ještě kontrola pravé strany. A hele, tam, daleko předaleko, až poblíž kazatelny v podkově, jsou další dva kusy vysoké. Nevyvede mě to z míry a plán trasy dodržuji. Ale na zadních loukách jen dvě srny, které nervózně zatahují do lesa. Vypadá to, že ten severák mě prozradil. Vracím se a v hlavě mi šrotuje, že právě ten dnešní výjimečný severák by mi mohl pomoct k šoulání ke kazatelně. Ale kdoví, zda vysoká ještě bude venku. Vykukuji ze smrčí a jsem mile překvapen. Dvě laně, zatímco jsem se zdržel na zadní louce, urazily dobrých třist metrů směrem ke mě. Tak, teď jen nic nepokazit. Musím ještě asi 50 m lesem, jenže ten je tady hustý, suché listí, suché větvičky na zemi. Zkouším kanálem ale jeho dno pokrývá mazlavé bahno. Tak opatrně mezi mladými smrky a nakonec řědinou k louce. Vůbec netuším, zda laně ještě na ploše jsou. Spíš tipuji, že jsou v čudu. Ale naštěstí vydržely a stále se paství.

Jsem pod větví krajního smrčku a naráz zjišťuji, že snadné to mít nebudu. Lehnout si nemohu, tráva je vysoká. Musím fotit v sedě. Ale to mám obavy, že mě bystrá jelení zvěř brzy odhalí. Navíc poloha v sedě není tak pevná pro focení s málo světlem na dlouhé časy. A holky jdou blíž. Jedna z laní nabírá přímý směr ke kraji lesa ale já tuším a doufám, že si jde smlsnout na lístcích keře, domů se ještě snad nepůjde.
Je to parádní zážitek pozorovat z blízka laně, které o mě neví. Jsou to nádherná zvířata, vyzařuje z nich důstojnost, jejich ladné klidné pohyby při chůzi, při zvedání hlavy a jištění, no nádhera.

Po čase se jedna z dvojice laní přibližuje už fakt dost blízko. A také začíná cosi tušit. Zvedá větrník, větří směrem ke stěně lesa ale naštěstí mimo mě.

Pak se opět uklidní a zapaství se. Ale za chvilku už sluchem sleduje zvuk mé závěrky a snaží se ho odhalit. A zase jistí k lesu, zase se zapaství, zase vzhlíží ke mě. Nakonec se volně otáčí a obě laně spolu v klidu zatahují do lesní stěny. Hezká čtvrthodinka to byla, fakt že jo;o)