Počasí půle března zase vyvádí psí kusy. Už už to vypadalo na jaro, což po mrazivých dnech, které jsem nezvykle a nedobrovolně proležel s paní Chřipkou, dávalo naději na příjemné toulky revírem. Jenže i tehdy počasí mělo vrtochy. Zataženo, deštivo, občas slunečno, spolehnout se na nic nedalo. Zjistil jsem, že mufloní parta občas vychází na louky. Zjistil jsem to jednoduše, jednoho rána tam směřovaly mé zvědavé kroky. A opravdu, tlupa asi 25 kusů zrovna zvolna zatahovala do lesa v místech kde obvykle. A tak další ráno už o hodinu dříve straším v lese. Jdu lesem přímo do míst, kam mufloni obvykle zatahují. Ze stěny lesa je najdu poměrně rychle, jsou ještě hodně dole v údolí. To je dobré, jen počkám až se budou vracet k lesu a mám hotovo. k tlupě se po chvíli přidala parta beranů, která se pastvila opodál a naráz všichni protagonisté zmizeli kamsi v údolí.

No uvidím, počkám. Z ničeho nic se na horizontu objevili tři mufloni a spěchali k lesu. Jenže k zatažení si vybrali jiné místo, než tam kde čekám já. Zkouším krajem lesa popojít jsetli je náhodou nedostihnu, ale marně.

Otáčím se k návratu a vidím cosi za pásem keřů za přikopou. Sakryš, dyť tlupa je už nahoře u lesa. No jasně, dole v údolí přešli kanál a nahoru šli druhou stranou, což já ze svého stanovištrě nemohl vidět, i když jsou najednou 80 m ode mne. Zkouším se nějak dostat blíž, lesem by to šlo, ale to by před stěnou smrků nesměl být široký pás křovisek. A tak volím variantu těsně krajem louky. Musím se dostat na roh porostu, ovšem jedna zapomenutá muflonka mě brzdí.
Naštěstí ne dlouho, zničeho nic odskakuje k lesu za tlupou. Po kolenou se soukám ke krajnímu keři a vidím, že mufloni pomalu popochází kolem keřů ode mne pryč. Rychle v dřepu vykročím do louky, zalehnu a zkouším fotit. Netrvá to ani 5 vteřin a jedna stará muflonka s beranem mě už mají v merku.


Příští ráno je počasí úplně jiné. Vstávám do namrzla, v lese na kopci leží souvislá vrstvička sněhu. Z auta sleduji jak cestu přesazují 4 jelínci a nemohu se dočkat, až vyskočím z vozu a bílým lesem půjdu k bílým loukám. A tam nafotím černé muflony. Jojo, těšení se nevyplácí. V houštině, kudy vede pěšina k louce, mě vyfuní bachyně, stejně jako včera. Jenže louky jsou dnes bez muflonů. Zoufale obcházím plochy kolem lesní stěny, zradím pár muflonek ležících pod krajními smrky co mají větve až k zemi, v pasece se mihne liška, na horizontu stojí dva kusy srnčího a dole v úžlabině....se paství mufloní berani! Zkouším, obcházím buben, ale mufloni i při pastvení jdou rychle, jsou už dávno jinde. Vracím se, spěchám k lesu a neviděn se přesunuji zpět v naději, že berani zatáhnou tam, kde jsem zradil muflonky. Chyba lávky, chlapci zatahují do lesa v místě, kde na ně nemám šanci, ačkoliv prvotní nápad byl počkat na ně právě tam.
Takže dnes na sněhu nic. Courám pracovně revírem a počasí se kazí, padá mlha, je vlhko, vlezlo. Ale i v tom má les své kouzlo.
Je rozdíl mezi horními a spodními partiemi revíru, dole bez sněhu, jen každoroční ledopád tam připomíná zimu. ( To koukáte kluci, nasadil jsem i zakláďák;o)


Dnešní ráno bylo úplně na..prdlačku. V lese jsem mnoho nepobyl a doma v teple jsem se věnoval nějaké papírnické činnosti. Během dne syrovina přešla v zimu, hustě sněžilo a to mě odpoledne vytáhlo do lesa. Dobré 4 cm měkkého sněhu mi trochu komplikovaly cestu ale dopadlo to dobře. Dojel jsem kam bylo třeba. Jako první byla na řadě šoulačka po lesních šlajznách. Potom jsem měl v úmyslu podívat se na louky. V lese na jedné mýtince mi krátce zapózovala srna, než zvedla hlavu a v momentě chytila vítr.
Jako obvykle, i zde mi stále něco zavazelo v hledáčku. Ale nějak si už zvykám. Cestou po asfaltce k autu jsou v bukových mlazinách vyřezané úzké linky. Tam je občas šance vidět zvěř při přecházení. Já měl štěstí hned v první lince. Stál tam srnec a odhraboval sníh.
Zase mi při snaze o focení zavazely výhonky maliníku, břízek a všeho možného. V nepohodlné poloze v kleče a shrben jsem se snažil najít nějaký průzor, ale stále byl můj hledáček lehce zastřený.
Autofokus mi hlásil, že mohu, tak jsem fotil. Když už jsem se dokázal opatrně posunout do strany a mohl tak lépe hledat čistý pohled, zaslechnu zvuk auta a je mi jasné, že je po focení.
Srnec jedním skokem zmizel v mlází, terenní mercedes přibrzdil na mé úrovni a řidič se spolujezdem v zelených mundůrech synchronně vytočili hlavy do strany. Hledali to, co jsem fotil. Marně. Pak pokračovali v jízdě a já se jen smutně díval, že sjíždí dolů do louky. Takže část druhá se mění, na louky já nejdu. Popojíždím tedy o pár stovek metrů dál a rozhoduji se projít další lesní cesty tak, abych šel proti větru, jenž dnes vane ze severovýchodu. Kráčím po široké kamenité cestě, sníh naštěstí tlumí kroky a zvuky makadamu. Možná proto zanedlouho mám štěstí a všímám si v lese rezavé lišky. Kluše mezi kmeny a mizí za pásem náletových smrčků. Stojím v kraji cesty a nedoufám, že by se mohla dostat kmotra na dostřel. Vlastně nyní netuším, kde je. A naráz ji vidím jak vychází ze smrčků, klička doleva, doprava a stojí přede mnou! Fotím ze stoje, jinak to nelze, přede mnou jsou semenáčky. Liška mě registruje ale neví. Dokonce zvědavě popochází blíž. Než zamávala oháňkou, dala mi naštěstí dostatek času na dost snímků. A jak sleduji prchající lišku, všimnu si, že tam nebyla sama, 20 m před ní kličkuje ještě jedna....Bylo to fajn předjarně zimní odpoledne.