Ta Nouze, to je mé poslední období trvající od jelení říje. Nedaří se mi nafotit vůbec nic. Zvěř potkávám ojediněle, za špatných světelných podmínek, daleko. Jakoby se z revíru vytratilo tři čtvrtiny všeho živého. Až poslední dobou občas spatřím nějakého prchajícího muflona nebo srnčí kus kdesi daleko v polích. Ta Ctnost, to je dnešní dvojí setkání se zvěří, kdy jsem po velmi dlouhé době vytáhl z batohu fotoaparát. To první ranní setkání mě ovšem zaskočilo, foťák z batohu šel pozdě. .. ...Procházel jsem v zamlženém šedivém ránu lesík a remízek nad údolím v naději, že spatřím třeba muflony. Nikde ovšem nebylo nic živého, výjma dvou kusů srnčího kdesi daleko v louce. Vracím se již obloukem zpět krajem louky, Ketyna si to štráduje přede mnou, když začnou ječet sojky kousek pod námi v cípu lesa, spíše už paseky. A zdá se mi, že i slyším jakýsi šustot v listí. Asi před námi prchá nějaká zvěř, nerozhodí mě to a jdu dál. A naráz z kraje paseky vykluše do louky pode mnou velká černá bachyně! Jde volně, za ní vytáhne ještě lončák a vzrostlé sele. Rychle padám na kolena a lovím foťák. Jenže Ketyna, která je přede mnou na návrší vidí tři černá obludná stvoření velmi dobře a s hlasitým štěkotem vyrazí za nimi. Můj tip, že by se bachyně mohla otočit proti trpaslíkovi a jít ho prohnat byl bohužel mylný. Prasata naopak přidala do kroku a já už toho mnoho nestihl. Kéž bych šel s foťákem v pohotovosti již od začátku, stará má bolest ;o) Do další akce jsem se dostal kolem poledne. Nejprve mi cestu přesadilo asi 30 kusů mufloní zvěře. To mě nastartovalo k tomu, abych se po nich poohlédl ve svahu mezi cestou a loukami. Ovšem pokus byl záhy zhacen, parta stála ve smrkové probírce a nemohla neslyšet mou sice opatrnou ale přesto hlučnou chůzi ve vrstvě suchého listí. Zkusil jsem tedy po odběhnutí tlupy sejít až k loukám, ovšem s mizivou nadějí, že snad pár kusů bude tam. A bylo! přesně pár kusů. Dva berani středního věku leželi k mé nevíře v louce nad silnicí. Dostat se k nim ovšem bylo téměř sci-fi, leželi fikaně tak, že každý kontroloval jednu stranu. Kousek se mi podařilo, ale bohužel ne tak blízko jak bych potřeboval. Když jsem se vyplazil z porostu na louku, už o mě věděli, jen jim chvíli trvalo, než se přesvědčili o co vlastně jde. Tady mě opět dnes zklamala Ketyna. Před vyplazením na louku jsem ji odložil v kraji smrčků. Teď, když už mě berani obhlíželi, potřeboval jsem aby vyběhla na louku a rozptýlila jejich pozornost. Jenže na mé "srnčí"pískání najednou nereagovala, nepomhlo ani osvědčené plácnutí dlaní do stehna, zkrátka se bála udělat něco, za co bych ji nepochválil. Tak mufloni po chvíli pátrání dostali ten správný vítr a bylo po lovu. I tak jsem rád, že po čase mé smysly mohly téměř naplno proží lovecké opojení ;o)