Tak nám začala srnčí říje. S Honzou alias Moukou, který mě potěšil svou návštěvou, jsme u kávy probrali vše možné a nemožné ale hlavně se řeč točila právě kolem té říje. A tak jsme si vzájemně nějak slíbili, že večer vyrazíme ven. On okolo své chaty na albrechticku, já udělám průzkum lokality u Rudné, kam jsem se stále nemohl nějak dostat. Láká mě tam každý rok pestrost ploch, letos je to ječmen a hrách, tedy krom luk a pastvin. A jak se tak chystám, Ketyna tancuje kolem mě a já nemám sílu ji oznámit, že zůstane sama doma. Všichni jsou kdesi na výletech, doma nikdo, no co, jde jen o průzkum. Psice je štěstím bez sebe když ji vypouštím ze dveří. A tak si to cupitáme večerní krajinou po široké polňačce mezi ječmenem a zarostlou strouhou, když si všimnu nad potůčkem v jetelině dvou srnčat. A hele, ona si nás asi taky, protože najednou klušou ke strouze. Hmm, slyším pískání srnčat, slyším šustění v kopřivách, že by? Uléhám a snažím se zastavit ketynu. Daří se, pes sedí a kouká ke mě. A najednou se z buření vynoří jedno a vzápětí druhé srnče. Fotí se mi těžko, samá tráva, šťovík a kdoví co ještě....

Srnčata byla od sebe, soustředil jsem se na to bližší a úplně ztratil pojem o psovi. Když mě napadlo mrknout po druhém srnčeti, nevěřil jsem co vidím v hledáčku!
Ketyna asi usoudila, že srnče je moc velké na ulovení a malé aby se ho bála, srnče usoudilo, že Ketyna je neškodná, což je pravda :o) Nakonec pořizuji pár skoroportrétů a srnčata odchází zpět do kopřiv a na louku.

Tam už je totiž čeká máma s milencem. Slyšela jejich pískání a přiběhla, bohužel celá skupinka byla mimo dosah objektivu.
Ráno procházím okolí znova, vidím několik srnčích dvojic, samotného srnce i samotnou srnu. Krom ní vše ostatní mino dostřel.
Určitě se sem ještě v době říje vrátím k malé radosti hysterické paní Ťuhýkové;o)