Není obvyklé aby koncem dubna ležel v revíru sníh, notabene čerstvý. Poslední dny to tak ale je. I dnes ráno jsme se vzbudili do dalšího bílého, těžkého, mokrého přídělu.Cesta do revíru byla o něco delší, díky poloviční rychlosti jízdy ve vrstvě rozbředlého sněhu na hlavní, o jízdě lesními asfaltkami ani nemluvím. Se zaťatými zuby a skoro prokouslým rtem se mi podařilo dorazit tam, kam jsem chtěl. Vyhrabal jsem ze sněhu lapače nachystané na přenos do nedaleké paseky a vyrazil. Udělal jsem co bylo třeba a když už jsem byl jen pár kroků od mufloní lokality č.1, proč se nemrknout pod kopec. Ve staré bučině narážím na čerstvé stopy muflonů, odhaduji tak 6 ti členou partičku. A jelikož zřetelně vidím i malinké otisky spárků, je jasné, že v tlupě budou muflončata. Sleduji stopu do kopce a už tuším, kam měla skupinka namířeno. Otázka je, zda v smrčině leží nebo se paství někde v pasece. Vystupuji na vrchol kopce a pod sebou registruji pohyb. Muflonka. Stojí a jistí ke mě asi 50 m pode mnou v nové pasece. Zkouším fotit ale cosi mi brání v čistém výhledu. A taky jasně vidím skotačivá muflončata. Jenže ta jsou tak malá, že za všemožnými zmolemi nejdou pořádně vidět.
Holky o mě vědí takže mi moc šancí na snímek nedávají.Kličkují lesem a já marně honím do záběru jedno ze tří muflončat, vždycky se ukáží jen na vteřinu a zese zmizí za nějakou nerovností, kmenem či hromadou klestu.

Nechávám tlupu odběhnout a scházím dolů k cestě. Stojím nad svahem lesa a napadá mě, co kdybych se slanil dolů. I tady bývají mufloni a dokonce již dvakrát jsem v kraji smrčiny a houští zvedl zalehlá prasata. Jdu. Muflony nikde nevidím, ani stopy se tu neobjevují. Už pokládám tento náročný sestup za marný, když si vzpomenu, že bych se měl kouknout víc ke kraji, zda tam zase neleží prasata. Je to málo pravděpodobné, ale těch 100 m už mi neublíží. Jdu opatrně mezi smrky, koukám ke kořenovým náběhům odkud se posledně zvedlo 5 bachyní s mladými a ...do frasa, tam leží fakt prase! Co teď? Pomaličku vybírám trasu, sníh tlumí kroky, vyvaruji se šlápnutí na větvičku. Nyní ještě netuším, že zcela zbytečně. Dřepnu ke kmeni a v hledáčku vidím trojici spících divočáků.
A jak poznávám, vlevo je další. Místo je tmavé, prasata zalehlá, co teď? Chvíli jen dřepím čumím, pak mi ale dojde, že bych tohle mohl dělat třeba tři hodiny a na to nemám fakt čas. A tak zkouším prasata zvednout. Házím šišky, větvičky, nic. Lámu klacík, potom klacek, pak už větev, nic. Tlumeně zakašlu, zachrochtám. Vše marné. Kdesi za mnou sníh zlomil nějaký vršek stromu či silnou haluz. Praskání, žuchnutí. To přimělo jednu bachyni pozvednout hlavu.Vzápětí se zase uložila.

Vidím, že v levé části se občas cosi pohne.Aha, to nějaké sele se zavrtí či přelehne. No nic, přitvrdíme. Zavolám, zapískám, bez reakce. Šlapu na suchý smrček, pak ho házím mezi stromy. Najednou pohyb u smrku. Jedna z holek se zvedá a okamžitě přechází za kmenem do houští, ostatní je líně následují. Nefotitelné! Zapínám video...

Bachyně dělají potřeby, drbou se, zívají. Vše pod ochranou krajních smrčků, přesto úžasná podívaná. Zkouším cosi fotit ale vím, že to nevyjde tak jak bych chtěl.

Po chvilce se čtyři dospělky ztrácí v mlazině, jedna se vrací ke smrku, poodhrnuje lože a lehá si k selatům.
Je to parádní podívaná, pro mě absolutně neznámá. Točím ještě kousek filmu, zkusím pár cvaků a opatrně opouštím loviště, nebo spíš divočáčí území...