Vycházím do louky kde očekávám muflony. Nic. Tak zase zbytečné vstávání? Vpravo za horizontem v kraji louky je srnčí hřbet. Jdu blíž, obeznávám mladého šesteráka v lýčí. A přes krajní větve buků vidím ještě jeden kus, těsně u stěny lesa.
Šesterák je od lesa asi 30 m v louce, ode mne tak 70. To je daleko! Pár metrů k vyvrácenému keři v kraji lesa si ještě v předklonu dovolím, víc už ne. Srnec se stále paství, snad ani hlavu nezvedá, připomíná mi to mufloní styl. A při tom pastvení se pomalinku přibližuje. Jenže fakt moc pomalinku.
Líbí se mi světelně nesvětelná scéna a dumám jak se k objektu dostat blíž. Sakryš jak jsem to vždycky dělal? Jaro začíná, srnčí jsem ještě letos nefotil, vypadl jsem ze cviku! No jo, už si vzpomínám, většinou fungovalo plížení plazení. Kouknu pod sebe, vlhká louka, trochu zablácená kolej . Do toho si mám lehnout? A je to vůbec důstojné v mém věku, plazit se tady za srncem? Vidina snímku v zajímavém ranním světle mě nutí neochotně pomalu položit břicho do trávy. Pak jen po půlmetrech pomocí loktů se poposunuji blíž. Druhý srneček s téměř drzou trofejí mi jde vstříc, ale jen okamžik.
Záhy se stáčí za ohyb stěny lesa. Opět podnikám pár loketních posunů a zjišťuji, že 50 m takhle urazím tak za hodinu. Naštěstí šesterák udělá vstřícné gesto a jde mi naproti, hlavu stále jako ovce, u země.
Naštěstí srnec není muflon a tu hlavu nakonec vždy zvedne;o)
Zvolna nerušen prošel šesterák kolem mě a líným krokem odcházel hloub do lučin....