Poslední zimy jsem vždy více či méně často trávil nějaký čas v krytu u újedi ve snaze vyfotit káně či krkavce. Tuto zimu jsem v podstatě na tuto disciplínu rezignoval. Již na podzim bylo patrné, že káňata z našeho kraje téměř vymizela. Můj závěr byl jednoznačný - nejsou hraboši. Přesto jsem na svém místě nad městem i letos obnovil kryt a občas zakrmil. Pár čekaných v prosinci však potrvdilo mou teorii, v okolí se nepotulovalo jediné káně. Od té doby jen díky mé vůli udělat radost jezevčici vycházkou do přírody, přibyla občas před krytem nějaká pochutina. Takže tuto zimu žádný snímek dravce do mého archivu nepřibyl. Koncem zimy se ovšem počalo dařit mým kamarádům, Honzovi a Vaškovi. A jak bylo roky předtím zvykem, že jsem svými snímky kání a krkavců dráždil já je, tuto zimu to bylo naopak. Oběma přibylo mnoho snímků a já jen záviděl. A právě závist mě donutila k tomu, abych zkusil opět zakrmit na Kozinci a doufat, že nějaké to káně se tam objeví. V sobotu odpoledne za počasí již předjarního, kdy stopa zimy byla patrná jen v krajnici rozbité silničky ve formě zbytku rozbředlé závěje, zasoukal jsem se do již lehce proděravělého krytu. Nečekal jsem v podstatě nic, snad jen sojku. Žádné káně mi cestou po loukách ke krytu nezamávalo svými letkami. Proto mě dost překvapil nálet velkého dravce již po necelých 15ti minutách čekání. Káně však na hostinu nedosedlo, patrně se necítilo bezpečně. Ještě hodinu a půl jsem ho pozoroval jak popolétá po stromech v okolí. K mé újedi však do večera neslétlo. Nevadí, dalo mi to alespoň naději na další den. V neděli se mělo vyčasit, ráno mě však od brzkého vstávání odradil pohled z okna do mlhy. Až po 9. se prosvětlilo, vyrazil jsem. Polehávání v krytu mi zpestřovala škála všemožných zvuků z ptačího repertoáru. Cvrlikání sýkorek, krákání vran, štěbetání hus na obloze a dokonce i volání jeřábů. Jen to pískání káněte se ne a ne ozvat. Zaskřehotala sojka, čekal jsem , že se staví alespoň ona. Nestavila. Hlasy utichly a mě už přepadala myšlenka návratu, když se ozvalo písknutí káněte kdesi daleko v lese. Tak ještě půlhodinku počkám, co kdyby. Nic. Koukám na mobil, za 11 minut půl 12. Do půl vydržím a jdu. Bezmyšlenkovitě zvednu zrak a podívám se k újedi....Do prčic! Kde se tam vzalo? U klacku stojí velká káně a pozoruje okolí. Opatrně se snažím dostat oko k hledáčku, opět po dlouhém čase zažívám to napětí. Daří se, ovšem káně neustále pozoruje okolí, jen jednou zobne do masa a zase otáčí hlavu o 180 stupňů tam a zpět. Popojde, zobne a opět je hlava hore, prohlíží oblohu, stěnu lesa, prostě celé okolí. Pouštím kráké video, udělám pár snímků a odvracím hlavu od hledáčku abych ulevil zátylku. Znova se vracím těch 20 cm k foťáku, kouknu a...louka je prázdná... Bylo fajn po roce opět mít možnost vidět nádherného dravce přes celé pole svého hledáčku;o)