Každoroční podzimní slib navštívít lokalitu kolem Kružberka v daňčí říji jsem letos opět splnil na poslední chvíli. Když byl čas, nebylo počasí a naopak. Až na svátek 28.10. se to konečně nějak skloubilo dohromady. V tuto dobu obvykle říje daňků končí, příliš jsem si od toho nesliboval ale zkusit se to muselo. Ráno bylo mrazivé, takže v tomto směru skvělé. S rozedněním vedly mé kroky krajem louky k lesu . Vím z dřívějška, že tady daňci bývají lépe najditelní než naproti přes silnici v souvislém porostu smíšeného lesa. Vím ale také to, že daňčí zvěř je mistr v pobytu v naprosto nepřehledném podrostu lesa. To se mi dnes do puntíku potvrdilo. Už záhy mi bílý obřitek danělky mizící v roští bod starým bukem dává za pravdu. Z louky ústí mokrá polňačka do porostu, vede údoléčkem pod pasekami, samozřejmě zarostlými. Po pár stovkách metrů odbočuji do svahu řídkého lesa. Už taky slyším dva daňky rochat kdesi v dáli. každý na jiné straně, jeden zjevně na kopci za silnicí v husté mlazině, druhé rochání mi přijde, jako by se ozývalo přímo z vesnice. Držím se své trasy a kousek pod vrcholem stoupání najednou koukám z pár kroků na danělu. Přes větve jsem si ji dříve nevšiml, ona mě ale ano. Těžko se mi ostří, odzumování odfláknu a tak vzniká podivný záběr, beztak na 1/60s z ruky neostrý.
Daněla kupodivu prudce neodbíhá, jen volně kluše pasekou k oplocence, tam se otáčí a mizí v podrostu.
Vycházím na náhorní louky, je klid.Tedy od rochání, o jiný zvuk se starají 4 krkavci, kteří dělají nálety mezi krajem lesa a hromadou krmení pod kazatelnou.
Po loukách obcházím cíp lesa a vracím se k ohradě u silnice. Chci kouknout na jelena a laně, které zde mnoho let kdosi choval, ovšem nacházím jen pár tmavých ovcí. Ještě je čas, tak se rozhoduji projít po šlajznách kus revíru nad silnicí. Nic se neděje, je klid, jen za kopcem vrčí pila a hučí asi odvozka na dříví. Již se stáčím pod horní pastvinou a šoulám jinou linkou zpět dolů, když se nedaleko ozve zarochání. Odhaduji kde daněk asi může být a po zvěří vyšlapaných chodnících se snažím jít za hlasem hustým podrostem boučí, ostružiní a vysoké trávy. Slyším odskakovat nějakou zvěř, ovšem netuším jakou. Daněk rochá stále, je někde pode mnou, ovšem záhy narážím do neprostupné stěny z bukového náletu. Tento živý plot překonávám jak jen to jde opatrně, ale daněk umlká. Jasně, to nemohl ustát, leda by byl hluchý on i jeho družky.
Rezignovaně usedám na kmen, píšu sms Moukovi, který loví o pár km dál na východ. Posedím, pokochám se lesem v okolí, buky, jedlemi, bohatým podrostem a rozhoduji se, zda se vrátit chodníčkem na lesní cestu nebo krkolomě sestoupit mlazinou na silnici. Ale za mě nakonec rozhodne zarochání daňka v mokřině pod silnicí. Sakryš, tohle je mi povědomé. Úplně stejně to bylo vloni, kdy jsem naháněl rochála tady nahoře a nakonec se za ním prodíral olšovím a vrbovím dole pod asfaltkou. Vloni to neklaplo, patrně ani teď, ale zkusím to.
Jsem stále blíž a blíž, i v hluboké vrstě listí mezi kmínky kolem potoka se mi daří procházet tiše. Už vidím kraj úzké louky, tudy už jsem dnes jednou šel. A daněk rochá velmi intenzivně naproti v kraji lesa, v místě, kde mi ráno odskočila první daněla. Na drzo přecházím louku širokou asi jen 30 m a ocitám se v kraji porostu u hnojiště. Daněk mě dráždí svým hlubokým hlasem ale já nemám odvahu proplétat se blíž křovinami v kraji lesa. Nakonec se odhodlám, přečvachtám hnojiště a ocitám se jen na dvě desítky metrů od silně rochajícího daňka. Tep jde na 220, tlakoměr by asi vybuchl kdybych ho měl na předloktí ale krále harému nevidím. V tom vegetačním chaosu, který mám před sebou se není čemu divit. (pro ilustraci jedno zvukové video)

Nervy mám napnuté, zkouším ještě popojít, uši daňka našly dávno ale zrak ne a ne. Až po chvíli se zablesknou odlesky slunce na lopatách. Sakryš, to je moc moc husté. Rochání mi drásá nervy, tak se ukaž! Ale kde? Nikde okolo není metr čtvereční bez větví a trav. Jo! konečně ho vidím, vchází do mezery, vidím hlavu s parožím a samozřejmě spoustou vegetace za,vedle a bohužel i před lopatáčem. Zkouším ostřit, ohnisko mám kolem 200mm. Nejde to, teď, ne, cvak, je to zážitek, který mi doteď chyběl. Patnáct metrů ode mě rochá slušný daněk a já vím, že dobrá fotka nebude. Ale zkouším a užívám si to.
Daněk se pohne směrem ke mě, jakoby mě šel pozdravit. Záhy poznávám svůj omyl. Snad 5 kroků přede mnou vstává z podrostu daněla! Vyskočí nahoru, proběhne kolem daňka a ten se otáčí za ní. Rochá teď zády ke mě a z mlází se najednou trousí další holky. Dvě, tři, pět.
Ještě jednou se otočí šéf mlaziny směrem ke mě, zarochá a odkluše hore za děvčaty.
Usedám, zapaluji cigáro, jsem rád i naštvaný za to, že si daněk vybral takový terén. Ale na plusovou mističku vah dávám nakonec fakt, že tohle byla fakt divočina a já byl prakticky členem daňčí tlupy :o)