Každoročně se pokouším přistihnout jelena v říji v Jeseníkách a udělat publikovatelný snímek. Často jsem blízko ale stále se to nedaří. Výmluva typu, že to vlastně ani nejde, ta neobstojí, už dva kolegové fotografové mi dokázali, že lze. Prozradím rovnou, že ani letos to nevyšlo. Ale nebyl bych správný přírodomil, kdybych řekl, že to byl ztracený čas. Nebyl. Zážitky jsou a to je velmi podstatná droga. ...Ráno kráčím asfaltkou od Ovčárny, kde jsme se rozdělili s kamarádem Vaškem, který je až nakažlivě natěšen na zážitky z říje a dodává mi tím tak trochu energie do náročných a často bezvýsledných akcí. Venca míří nahoru, já mám v plánu do podobných míst dorazit odspodu lesem. Jeleni se slušně ozývají, i když je dost teplo. S rozedníváním, které zažívám již ve svahu v kraji jedné z mnoha četných světlinek horského porostu pod lesní hranicí, koncert na chvíli umlká, ale ne na dlouho. Za chvíli opět slyším oba trubače z Praděda a jednoho i kdesi nade mnou. Ve smrčí vlevo od světliny je i zřetelně slyšet pohyb zvěře. Nic ale nevychází. Vysoká odtáhla někam bokem nebo nahoru. A naděje na to, že troubící jelen se třeba ukáže poblíž, také hasne. Jeho křaplavé potrubování slyším stále z větší dálky. Stoupá nahoru. Jdu i já. Stále mě vede jelní hlas, přiblížil se, s nadmořskou výškou stoupá i adrenalin, jsem blízko! Kolik? 200,150 metrů? A zase to táhlé plechové zatroubení. No tak co? Kde jsi? Zahlédnu pohyb nade mnou na hraně svahu, zaslechnu krátké "oooh". Koukám a vlastně nekoukám na jelena. Přesvětlený obzor brání zraku proniknout do stínu pod hranou. Tam jelen přechází pod stěnou smrčků, vidím paroží proti obloze, ale jen vteřinu. Zmizí ve smrčí ale vidím, že za ním táhne po vrstevnici dál, zatroubil. Snažím se ho kopírovat, hluk od zvěře pod sebou moc neřeším, patrně jsem zradil kus holé, ale nede mnou je jelen, je to šance. Zašustí tráva za mými zády a na pěšinu vyskočí pěkný desaterák, obkrouží mě klusem a mizí ve svahu za smrky. Šmarjá, jsem to ale vůl! A kde je jelen z vrchu? Nevidím ho ale slyším. Popojdu, ale můj krok zmrazí laň. Stojí nade mnou, ve stínu smrků. Boj nervů vyhrávám já, zvěř obrací a jde nahoru. A jelen se ozývá až kdesi za hranou. Musím tam, na vrcholek tvořící náhorní bezlesou rovinu. Ale vše je špatně, když vykouknu, vidím pár hřbetů holé v pohybu kamsi dolů, během vteřiny mizí za vlnou a i když opatrně vycházím na místo s rozhledem, nevidím nic. Je konec. Vím, že Vašek musí být někde poblíž a tak doufám, že mu zvěř přišla na dostřel. Za chvíli se setkáváme a já se dozvídám, že na dostřel vysokou sice neměl, ale celé divadlo pozoroval dalekohledem pěkně z nadhledu a prožil tak neopakovatelné chvíle. Troubení, sbíjení laní, to vše za ranního slunce, dva jeleni a třináct kusů holé, no nádhera. Po krátké ale emotivní výměně zážitků opouštím Vencu ještě na pár minut a pokouším se dostat na kartu kamzíky.On už je dnes samozřejmě na kartě má, tak se mnou jít odmítá. Něco se povedlo, tak aspoň má duše pookřála po propadáku s jelenem. ...Tentokrát, díky větru, obcházím celou horu abych se na říjiště dostal z vrchu za tmy. Jeleni opět troubí, už ne tak intenzivně jako před třemi dny, ale furt slušně. Řídká mlha pomáhá tmě v horší viditelnosti. Na místě jsem včas, od dalšího postupu mě odradí hluboké báknutí kusu vysoké. V mlze a šeru jsem ho neviděl, rychle jsem zalezl pod nejbližší smrk a čekal na světlo a doufal, že zvěř není zrazena. Naštěstí se záhy jelen ozval, potruboval někde na náhorní pláni v mlze. Z batohu vytahuji kartonovou trubku a zkouším na ni vyloudit zvuk alespoň lehce podobný jelenímu troubení. Asi se podařilo, neboť pán říjiště zintenzivnil svůj projev a doknce se zleva přidal další basista. Se světlem získávám přehled o situaci před sebou. Vidím, že na pláni zvěř není, jelen se ozývá za mírnou hranou u prvních smrčků. Daří se mi dostat ke vzdáleným smrkovým solitérům a čekám. Nikde nic, jen troubení, už zdaleka ne tak intenzivní jako za šera, se nese zase z nižších poloh. Je to jasné, zvěř zatahuje do údolí. A když se zprava ozve jiný jelen velmi hlubokým vyříjeným hlasem, ztichne můj neviditelný objekt zcela. Čekám, čekám, čekám. Půlhodinku se nic neděje, zmlkli všichni parohatí široko daleko. Nezbyde mi, než jít optrně dolů, vlastně dnes šoulám v opačném gardu minulého lovu. Již jsem pár metrů nad vrstevnicovým chodníkem, když se pode mnou ozve krátké úsečné "eh eh eh"! Mezi větvemi krajních smrků pod chodníkem vidím rezavé hřbety a zadky několika kusů, chodí tam a zpět. Nic víc nevím. Po chvilce ze zelené stěny vytáhne laň a projde dolů zamlženou světlinou. Za chvíli se vrací, zalézá zpět do smrčí. Vidím ještě několik obřitků mizících v porostu směrem dolů. Když mám snahu jít blíž, vyštěkne na mne cosi . Na světlince stojí kolouch a čučí. Ale jen vteřinu a mizí v porostu. Je konec.... ...Dnes jdu rovnou nejkratší cestou pod říjiště. Jdu s nadějí, že odchytím třeba zvěř táhnoucí ráno z vrchu z říjiště do údolí. Tedy tak jak mi unikla posledně. Postávám v kraji chodníku, popocházím, stojím. Je ticho, teplo, netroubí se. Tedy kromě dvou "invertárníků" okolo Barborky. Ti dělají opět slušné představení. Nad chodníkem se cosi pohne, ze smrčí vyběhne laň, vidím i další kus nad smrky. Laň o mě neví, stojím a koukám, co se bude dít. Nic, jako obvykle. Laň chvíli jistí nahoru směrem kde byl další, pro mě nečitelný kus a vzápětí se tam rozbíhá. Je pryč. Ale dole, pod cestičkou, zabručel jelen! Je už fajn světlo. Chvíli čekám, poslouchám občasné brouknutí a odhaduji, že postupuje šikmo dolů.Co noha nohu mine, ploužím se pěšinkami v borůvčí, trávě a pod krajními větvemi smrků. Vím, že tohle nemůže vyjít, ale občasné zamručení, které je o poznání blíž, mě pobízí k tomuto riskantnímu kroku. Už už slyším zvěř, zatroubení i pohyb ve smrčí uprostřed světlinky pod sebou. Ještě pár kroků doprava, pro lepší úhel....rup, prásk, dva obřitky mizí v porostu.... ...Poslední akci jsem podnikl v doprovodu kolegy z práce. Celý čas od tmy do rozednění nás uchvacovalo troubení jelenů "Barboráků", dvojice paroháčů opět nezklamala a velmi živě komunikovlala až do světla. Ale na naší straně ticho. Až po dlouhé době se objevila laň pod cestou, samozřejmě kryta větvemi abych ji náhodou nemohl třeba vyfotit. Sotva laň odskočila, zamrmlal nedaleko jelen! Pokus o šoulačku vedl lovecky zkušený kolega, ovšem přes veškerou snahu i opatrnost jsme si patrně již vyříjeného staršího jelena zradili těsně před nosem, ležel nebo stál ve smrkovém ostrůvku a jen klepání paroží o větve po jeho zrazení nám dokázalo, že to byl opravdu on. Pak už byl čas jen pokusit se o nalezení kamzíků, což se povedlo. Také jsme nalezli zajímavou sestavu lidské tlupy - lovec, doprovod, 3 děti a další 2 dospělci si užívali ráno u Petrových kamenů.. ..Tak snad někdy příště budou ke mě jeleni vstřícnější;o)