Tak nějak jsem se delší dobu přemlouval k výletu do hor. Na loukách v podhůří se nedaří a nedaří, kloudný snímek ani zážitek se ne a ne dostavit. Jako bych si vše vybral z jara na muflonech. Teplé dny i noci první poloviny září nedávaly moc nadějí na začátek nějaké jelení říje, přesto v mé hlavě byl jasný plán. Zkusit projít trasu, kterou mám jako jednu z variant právě na říji. A tak s přechodem noci a dne kráčím od asfaltky chodníkem dolů nad lesnaté údolí. Už u parkoviště se mi zazdálo, jako bych kdesi od Temné slyšel táhlé jelení troubení. Asi přelud či vítr. Ovšem teď, teď troubení slyším velmi zřetelně. Kdesi nad silnicí, ve svahu Praděda, vůbec ne daleko, troubí uhlazeným, čistým hlasem jelen! Nechraptí, jak by také, začíná se, sil je dost a hlasivky za rok zklidněné. Poslechnu si ve stoje asi pětiminutové sólo patrně středně starého trubače a pokračuji chodníkem. Rozednívá a já chci být ještě před plným světlem u jedné ze světlinek pod hřebenem. Byl jsem tam vloni dvakrát a pokaždé nějakou vysokou viděl. Místo je to pěkné, nevýhoda je ovšem v poloze stinné od východu, světlo tam proniká později. Rozdvojku chodníku neminu, pak ovšem nastává otázka, kudy z něj přímo do svahu. Zkusím tedy odhadem stoupat kolmo do prudkého svahu. Jde to ztěžka, kličkuji mezi ostrůvky smrčků, klopýtám v tvrdém borůvčí ale zadaří se, světlinu nalézám.Nejprve se zkouším vtlačit mezi husté větve smrčků ale hned pochopím, že tohle nepůjde. A tak parkuji pod samotným smrkem s výše posazenými spodními větvemi. pPřehled na pravou stranu je slušný, do leva zavazí kde co. Sedím, polehávám, čekám. Jednu chvíli se mi zdá, jakoby se něco dělo vlevo šikmo nahoře ve smrčí.Klepnutí klacíků či co, potom zase. Soustředím tam pohled ale výhled skrz větve a trávu od země je špatný. A zase klepnutí. Našel jsem v hustém smrčí skulinku, kterou prosvítala obloha. A ona skulinka najednou zmizela. A teď ji zase vidím. A zase zmizela. Divné.Ale teď jasně slyším prasknutí větvičky a zase to klepnutí suchých klacíků o sebe. Prohlížím holinu nad sebou, nic. A naráz zleva slyším šustot a pohyb. Ze smrčí vykluše laň těsně sledována kolouchem a jde vrstevnicí po ochozu přímo na mě! No jasně, ležím na ochozu! Zvěř je už blízko, laň sklání hlavu, jasný signál, že hodlá proklusat pod větvemi mého smrku. Srdce mám v krku, jak tohle dopadne? Fotit se nedá, vše je ráz naráz. Laň mě na poslední chvíli zaregistruje a vytáčí se v poklusu nahoru kolem smrku. Kolik to bylo, sedm osm metrů? Uf.Čekám, zda se objeví nade mnou na světlině ale zatím stojí i s kolouchem za smrkem, vidím skrz mezery rezavé fleky. A zase zleva šustot v trávě, kouknu, po stopě laně kluše jelen! Hlavu nízko, s tzv."vysokým nosem", kopíruje trasu laně. Všimnu si slabého vytahaného paroží, možná osmerák. Mezitím holá přebíhá světlinu bez"rány", jelen se vytáčí nahoru z ochozu o kus dříve než laň, takže riziko, že by mě převálcoval nehrozí.Přesto byl ode mne možná 15-20 m. Rychle házím hledáček k oku a čekám kdy se objeví na světlině. Pomali se vysunuje zpoza smrku hlava s parožím. Rychle fotím dva snímky, podvědomě odzumovávám a cosi se mi nezdá. Tohle není jelen, který běžel za laní! Tenhle je menší, mladší, šesteráček. Jelínek zareagoval na zvuk závěrky, poodskočil a zapózoval. Se staženým ohniskem se mi teď pěkně vlezl do hledáčku ( 180 mm). Mladík se ohlédne zpět odkud původně přišel, v borůvčí to zapraská a na scéně se objevují další dva jeleni! Poklusem dohoní osmeráci šesteráčka a společně mizí za terénní vlnou. Tak to bylo dobré, konečně jsem cosi vzrušujícího zažil. Tři jelínci nahání laň, která patrně počíná říjet. Proto ten zvuk ze smrčí připomínající klepání klacíků. Asi potyčky kostěných šavliček, ze kterých ovšem hrůza nejde:o) Počkal jsem ještě 5 minut a vydal se nahoru, půjdu hledat kamzíky. Měl jsem ale počkat raději minut 6. Sotva jsem se zvedl a udělal tři kroky, za horizontem se objevila hlava laně. Sakryš! Laň si mě okamžitě všimla, ale to už jsem stál jak socha. No ale socha v mírném předklonu a podřepu, v pozici ne nepodobné té, když to na vás přijde. A v této póze jsem to nemohl dlouho ustát. Stačilo pak jen mírné sotva znatelné přidřepnutí níž a bystrá zvěř okamžitě otočila k útěku. Tak tedy za kamzíky. Nebudu popisovat jak a kudy, jen stroze napíšu, že se mi nedařilo. Jak to ti mí kamarádi dělají, že jim kamzíci tak pózují, to nechápu! Tak snad příště to bude lepší. Ale že bych si to neužil, na to stěžovat fakt tentokrát nemohu;o)