Ranní mlha cestou řídla, za lomem už byla tak průhledná, že se nedalo přehlédnout stádečko muflonů na loukách kousek nad silnicí. Doufal jsem, že když se zvěř po asi 10 dnech vrátila k lomu, může být i na horních loukách. Krátká oklika lesem se vyplatila. Z mokré lesní cesty počítám v podkově louky 6 beranů. Sedám do kraje cesty, do vodou nasáklé trávy a mechu, což během chvilky pociťuji na spoďárech. Ale co nadělám, blíž nemůžu a lehnout si by znamenalo nemít výhled přes podrost. Mufloni se paství ale ne dlouho, za pár chvil se pohnou více do louky, postávají, snad přemýšlí co dál, kam a s kým. Nakonec čtveřice mladších chlapíků mizí za rohem lesa a dvojka chlapáků zůstává. Ve vzduchu je cítit vlhko, nad plání se vznáší jakýsi lehký opar. Fotím, iso dávám vyšší, časy vychází delší, no jo, slunko je za lesem a ještě cloněno oparem. Ale líbí se mi tahle scéna. Dva pantátové se pomali přibližují a snad by došli časem hodně blízko, kdyby se nečekaně zleva nevraceli dva mladíci. Ze svého úhlu na mě dobře viděli a po pár nejistých manévrech nakonec celá čtveřice odešla do lesa. ještě jsem nahlédl za roh po stěně lesa, kde museli být zbylí dva kluci. Byli, ale vítr mě prozradil, stihl jsem zvěčnit alespoň jednoho z nich. Večer mi to nedalo a za krásného teplého počasí rázuji pastvinou ke strouze pod Černým lesem. Na řadě je srnčí. Nečekám dlouho a zrovna v okamžiku, kdy slunko spadlo do širokého pásu mračen a téměř zhaslo, vylouply se z olšiny 3 kusy. Poklusem mířily kamsi do hloubi pastviny, srna si v běhu ovšem všimla mého chaotického natáčení se kolem olše. Nečekal jsem zvěř z této strany. Krátkého zastavení jsem využil k snímkům mladého srnce, ovšem moje poloha i nastavení foťáku na slunečný večer stejně jako nepříliš fotogenické prostředí z fotek nic extra neudělalo. Po chvíli vyšla srna i na druhé straně potůčku. Daleko. Ovšem neustálé pohledy za sebe do olší dávalo tušit, že nebude sama. Doufal jsem v srnce. A taky jo, za chvíli byl tam. Světlé nevystrouhané parůžky, dole u růží ozdobené nějakými bylinkami, měl stále u země. A došel na pěknou vzdálenost, fotil jsem vleže a stále mezi námi zavazel nějaké dlouhé žluté stéblo staré trávy či šťovíku. Jak to bývá, nakonec si mě srnec všiml. Došel ke mě na výzvědy tak hezky, že jsem si troufnul i otočit foťák na výšku. Sakra, jak by se teď hodil gripp, který nepoužívám a leží doma. Při časech mezi 1/100-1/125s je zázrak, že nějaká výšková fotka vyšla:o) Dnes jsem si tedy se zvěří a foťákem fakt užil. I když to bylo focení bez světla, mám z dnešního dne dobrý pocit;o)