...tak kde jsme to skončili minule? Jo, musím dolů. Traverzovitě sestupuji úbočím a stále doufám, že se objeví nějaký kamzík. Marně. Už klopýtám po vrstevnicovém chodníku a stále nic. Pode mnou je smrčina, kterou jsem před třemi lety poprvé prošel a byl z ní nadšen. Navíc se mi tam dvakrát tehdy podařilo narazit na samotářského kamzíka. Zkouším to i dnes, ale je to marné. Nikde se nic nehne, jen někde kousek se rozječela motorová pila. Raději uhýbám, abych náhodou nevlezl nějakým dřevařům, či nedejbože revírníkovi, do náruče. Ale zdá se naštěstí, že pila se ozývá až za údolím. Scházím na široký chodník. I tady se nám s Vaškem kdysi poštěstilo setkání s kamzíky. Dnes to nefunguje. Vzpomínám, kde asi bylo přesně místo, odkud jsme fotili s kamarádem osmeráka po říji, který se pastvil v prudkém svahu pod chodníkem. Tady? Nebo tady? Těžko říct. Každopádně jak tak zkoumám porosty pod sebou, neunikne mi rezavé tělo vysoké. Tak po hodině zase do akce? Klapne to? A zase vidím paroží. Že by to byla ta parta, kterou jsem potkal nahoře? A už jeden vytahuje výš ke mně. A druhý doprava ke smrkům. No paráda! Další jeleni se motají níž v porostu, nestihnu je přečíst, natož vyfotit. Ale nevadí, tohle co mám mi stačí.



Banda chlapů mizí v údolí a já už odlehčeně kráčím po stezce směrem ke snídani. Už mám chatu na dohled, uvažuji, že zbalím fidlátka do báglu ať před hotelem neprovokuji. Ale ne, ještě ne! Přes chodník přechází laň a stoupá nahoru mezi smrky. Nejde fotit, nejde zaostřit. je v pohybu v temném lese plným větví. Ale její kolouch se na chvilku zastaví.



Tak vida, to by šlo, tak blízko cílové stanice jsem ještě zvěř nefotil. A támhle dole je co? Trouchnivějící pařez? Ten ale nemívá na hřbetě černý pruh...



Tohle už bylo fakt poslední setkání toto ráno. S výborným pocitem jsem pelášil vychutnat si hotelovou snídani ( však jsem na dovolené;o) a zítra ráno se těším na opakovačku.
Večer jsem nikam nešel a relaxoval na hotelu a v okolí, pivečko, vířivka, večeře a tak. Jako na dovolené;o)

Ranní budík byl protivný ale vykopal mě z postele. Vstával jsem stejně jako včera ale venku bylo o poznání temněji. A dokonce mě při vyjítí z hotelu počal krápět slabý deštík. No nevadí, včera bylo jasno, dnes nemusí být. Ale že by se nějak ochladilo, to tedy ne! Dnes jdu zkratkou, je sice blíž ale prudší výšlap. Nahoře na chodníku zalézám pod smrky, abych se schoval před deštíkem a čekal na světlo. Je to rozdíl, včera už se dalo fotit, dnes ještě ne. Slunce má již sice po východu, ale oblačnost jeho sílu tlumí.



Zkouším expozici, na ISO 5000 se s bídou dá, tak vyrážím. I deštík ustal. Jako včera sleduji pozorně porosty nad i pod stezkou. A to je dobře! Tentokrát objevuji rezavý hřbet vysoké dole. Kousek od místa včerejšího setkání se srnou. A zase je to jelen. A zase není sám. Ale jestli je to včerejší banda, to nevím, poznávám jen jednoho z nich. Ukáží se mi další dva, ale ty neznám. A navíc se ve smrčí mihne i vytlučené paroží. Ale je možné, že právě tohle jsou ti jeleni, kteří včera ještě byli vzadu a na cestu už nevyšli. Ale to v tuto chvíli neřeším a jen se snažím cosi z toho vytěžit. Než banda zmizí ve smrčí.



Tak po včerejším neuvěřitelném ránu i to dnešní stojí za to! Pokračuji včerejší trasou a za zatáčkou vidím zase hřbet s pruhem. Tentokrát je to samotná laň. Dává mi dost času na fotky. Jistí za sebe a já slyším pohyb ze smrky. Takže sama asi nebyla, nějaká další vysoká slyšitelně odbíhá. Tu nevidím. A laň už si mě všímá, hluboce zabáká a obrací také do hustého smrčí.



Pokračuji do míst včerejšího setkání s vysokou na volné pláni, ale tam dnes nic není. Překontroluji úbočí, nikde nic, ani jeleni ani kamzík. nechce se mi dnes příliš trmácet, proto sestup zahajuji o kus blíž. Za chvilku jsem na vrstevnicovém chodníku a dnes z něj neodbočuji do smrčiny ale jdu "klasicky" po něm zvolna dolů. V místě, kde chodník navazuje na ten spodní, opět koukám na cosi v pohybu. Kamzík! Ale potvora o mě ví, popobíhá mezi stromy nahoru a nedává mi moc šancí. Samotářský kozel to je, to je mi jasné.



Kamzík odbíhá do svahu a já pokračuji. Kousek dál pode mnou je malá holinka a v ní jeden čerstvě opracovaný kmen. Tak ono se řezalo i tady, včera to zde nebylo. A jak tak čučím dolů, něco světlého se pohne daleko hluboko pode mnou v trávě a kapradí. Zase kamzík. Co teď? Mám se pouštět do prudkého klesání, které znamená bez pardonů následné stejně prudké stoupání? Ale jo. Vidina kamzičí fotky mě posouvá po svahu dolů. Kamzík má hlavu ve vegetaci, intenzivně paství, neví o mě. A kus pod ním nacházím další světlé kamzičí tělo. Musím ujít v prudkém klesání min. 50 m abych mohl cosi vymýšlet. Jenž už po pár meterech mou snahu utnou dva jelínci, kteří se z ničeho nic zvedli v holince mezi mnou a kamzíky. Jeden hned odskočil, druhý na vteřinku zarazil.



Jejich následný úprk dolů strhl i kamzíky. Ale ti, na rozdíl od vysoké, po chvilce zůstali stát. Jenže už to zase bylo o dobrých 50 m hlouběji v údolí. A navíc po mě pátrají zrakem. Přesto to zkouším a mám vymyšleno, že když už lezu dolů, dolezu až k potoku zařezaném v údolí. Niíkdy jsme tam nebyl ale vždy mě to tam lákalo. A když už jsem tak nízko... Kamzíci odchází doleva mezi stromy, ví o mě. Jeden se na chvilku zastaví aby si mě prohlédl a pak už je konec.



A já dodržuji myšlenku a scházím do samého dna údolí. A dělám dobře, je tam fakt náááádherně...



Tak to bylo ve stručnosti cosi o mém pobytu v krásných jesenických pralesích a úbočích. Hned bych vyrazil znova...