...zjednodušeně řečeno : od mnohého trochu, od něčeho nic. To NIC patří liščatům a srnčatům, ve která jsem tajně doufal. No nedá se nic dělat, musím být rád za to "od mnohého trochu".

Tak čím začít? Třeba jednou ranní předpracovní šoulačkou ? Jasně, hned po zmínce o mé snaze fotit hnízdící špačky. Ale dutina ve vrbě je vysoko, okolo mokřina, nebylo to dobré. Tak mám aspoň jeden dokument jinak velmi akčních a častých příletů rodičů.

Po lese teď lítá mnoho všeho možného, fakt je tam živo, ale já to ráno prahnul po nějaké zvěři. A v jedné z pasek jsem měl štěstí. Srnec, patrně mnou probraný z odpočinku, se zastavil na travnaté lesní cestě před bučinou. Udělal mi tím tehdy radost.



A abych si to užil, za dvacet minut z lesní asfaltky před autem odskočila tlupa daňčího. Poodjel jsem a opatrně se vrátil s foťákem. Stáli ve tmavém lese a umožnili mi pár komplikovaných snímků. Tak po více jak půlroce daňci v hledáčku, to si nechám líbit.



Jednou jsem jel do práce kolem vody a tak bylo na místě vyskočit na pár minut z auta a omrknout jezírko u silničky. Ukázalo se mi pár kačerů, v dáli přeplouvala trhavými pohyby slípka zelenonohá a kousek před ní je další kachna. Ale nějaká jiná. Přes zvětšení pozoruji netradiční druh, doma pak chytrá kniha napoví, že to byla čírka modrá.



K potoku na ledňáčky zajdu později, to chce víc času. Teď šup do lesa za prací. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Při pochůzce smíšeným starým lesem mi k uším dolehl zvuk, který znám ale už dlouho jsem ho neslyšel. A pak další, ten slýchám často. Datel. A to první je pokřikování datlíků kdesi z dutiny. Po chvilce tápání nalézám onen strom, dutinu vidím a už vidím i sebe, jak tady odpoledne sedím ve fotostanu. Stalo se. Ovšem tak jednoduché to nebylo. Po nějaké době slyším zvýšenou frekvenci štěbetání malých a i táhlé kvílení starého datla. Jsem napjat, s okem u hledáčku sleduji velký otvor v buku. A najednou klid, ticho, nic. Co to sakra bylo? Pár minut v hlavě šrotí co a jak a nakonec mě napadá jedna z možností, jak se ukázalo, správná. Vylezu ze stanu a opravdu zjišřuji, že dutina v buku je, jen úplně jinde:o) Víc vpravo a hlavně o dobré 4 m výš! No co už, předělávám stan, foťák na stativu skláním odalší stupně a čekám. Paní datlová je tu do půlhodiny, focení je krkolomné, a to doslova. Nakonec z toho cosi vzniko, naštěstí.





NÁVRAT NA JELENÍ CESTU

Dlouho jsem po dvou neúspěších nešoulal ráno po jelení cestě, kde se mi před třemi týdny dařilo s divočáky. Dnes to napravuji. A dobře dělám! Hned po přejití brodu a utopené časti cesty, koukám na rychlý pohyb čehosi tmavého v pasece vpravo. Prase! A jde směrem k cestě. Zpočátku se ho snažím trefit v pasece ale skrz klest a pařezy to nejde a tak se chystám až bude v cestě. Všiml jsem si i druhého kusu asi 20 m za prvním. A už je to tady. První bachyně je na cestě, zastavuje, otáčí se na mě a jde si prohlédnout lhostejnou Ketynu kousek blíž. Pak se ztratí v mlazině za cestou. Druhá holka se třemi prcky se zdrží opravdu jen na jednu sérii snímků. Uff, tak to byl super lov. A mohl být lepší, kdybych nebyl líný doma vymazat kartu a nedal do foťáku rezervní, tu nejpomalejší na světě. Díky zahlcení daty nemám fotky selat.



Nevadí, jsem i tak spokojen. Prasata ale stále slyším, jdou smrčím podél cesty směrem ke mně, funí a mručí. Ale já nemohu z kleku vstát a odejít, nahoře na cestě jde cosi rezavého. Liška. Nedošla tak jak bych chtěl ale i tak paráda, z jednoho místa mít prasata a lišku.



Na sousední pasece ještě pozoruji naháněčku mezi palčkářem a šesterákem, ovšem daleko. Tak později využívám nálezu strakapoudí dutiny, ale dlouho nepobudu, rodiče jsou ze mě nervózní.



No a zbývá už jen pasáž o tom, jak to vypadá s ledňáčky na potoce. Ale o tom až jindy, už by toho bylo naráz moc. Jen jedna návnadovka;o)