Kterési odpoledne mi bylo líto Ketyny, že už dlouho nebyla kdesi v terénu a o víkendu se asi nedostane. Tak kolem páté odpolední jdeme kolem rybníka nahoru nad fabriku. obejdu jen pár polňaček mezi remízky a mezemi, mrkneme na políčko ovsa u posedu a obracíme k autu. Na suchém keří sedí mladý ale už velikostně vyspělý ťuhýk. A sedí. Jdu kolem něj na 3 metry a on sedí a kouká. A po okolních keřích sedí nebo kolem poletují další. Tak sem si zajdu brzy s foťákem, který dnes netáhnu. Jak řekli tak udělali.
V sobotu brzy po ránu se svítáním opět mířím k ovesnému políčku. Hned nad rybníkem sleduji jak ze zarostlého svahu vytahuje srna se srnčaty a přechází strniště co zbylo z louky. Krásný pohled, bohužel v šeru a daleko. Na první pasece opět vidím srnu, ale je utopená v trávě a světlo stále není. Dokonce přes stébla vidím zase dvě srnčata. Tak pěkně to začíná.


Těším se na políčko s ovsem. Ovšem tam nic není a ani dvacetiminutové čekání nic nemění na této situaci. Nevadí, tak honem k ťuhýkovému keři, který je jen třicet metrů odtud. Ale ani tam není žádný objekt mého zájmu. No co už, projdu kolem mezí dál do prostoru, tam jistě nějaký ťuhýk bude. A byl, docela dost, ovšem žádný zatím nechce pózovat. Jak tak šoulám sotva znatelnou mezičkou, zaregistruji pohyb na druhém konci louky. Co to? Aha, dvě liščata mizí mezi balíky do zarostlé paseky. Viděla mě, škoda. Rozmýšlím, zda nezkusím čekanou za balíkem, ale kdoví jak dlouho bych čekal. Obejdu trasu co mám v úmyslu a za cca půlhodinku půjdu zpět, tak se uvidí. Dole u břízek konečně fotím ťuhýka.


Vracím se zpět po hraně louky a paseky a opravdu už z dálky vidím rezavou hlavičku liščete. Sedí částečně kryto vysokou krajní paseční trávou, do louky nejde. Jako Vinetou se snažím přiblížit krajem blíž, konečně můžu fotit!


Ve zlomu hrany se objevuje další lišče, vidím jen rezavý flek v buřeni. První prcek si ho všimne hned a běží za ním. Za oběma se zavřela vegetace. Ani půlhodinová čekaná už neměla úspěch. A tak to zkouším v neděli večer po návratu ze stanování. Balíky jsou už seřazené, což mi trochu kříží plány. Musím za ně ale je to dál, než když byly rozseté po louce a navíc mi do očí svítí západní slunce. Je ještě dost vysoko, když zaregistruji pohyb v kraji paseky. Sjedu na zem a po břichu po pichlavém strništi se soukám ke kraji balíků. Jo, je tam! Ale potvora sotva ji spatřím, už má svoje kukadla přilepené na mně! Jak je to možné? Celou dobu mě sleduje, teď už asi i vidí odlesk od sluneční clony, proto brzy mizí.


Čekám dál, trvá to skoro hodinu a je zase tam jako obvykle a zase mě šmíruje. Fotím v leže, špatně se mi ostří přes trávy, což je na fotkách poznat. Lišče mě zkoumá, odskakuje, vrací se a tohle furt dokola než úplně nezmizí.


Opouštím louku a mířím k autu. Už je šero, když kus dál v louce vidím pohyb. Liška jde loukou směrem k městu. A nevypadá vůbec hezky, patrně bojuje s prašivinou. Zda patří k liščatům, netuším, je to asi kilometr daleko.


Ráno courám po lese v revíru, potkávám tři mladé berany, rudl prasat. Všichni mi ale utíkají, až konečně mladý srneček chvilku postojí.



Večer opět spěchám nad rybník, cestou mě vytočí mladí rybáři, parkující bezostyšně své vozy na hrázi tak, že nemohu projít. Arogance vládně světem. Tentokrát volím čekání v hraně trávy na pomezí louky a paseky. Čas běží a nic se neděje. Pozoruji ptactvo v okolí a bavím se cvakáním ptačích siluet v protisvětle a nadaleko.


Je osmá pryč a naráz pohyb trávy a tři kroky přede mnou stojí lišče s dlouhým krkem. To proto, že si mě velmi důkladně prohlíží. Sedím a přivírám oči a vím, že tohle stačit nebude. Jasně, lišče mizí v pasece. To jsem podělal! Balím, je šero, cestou kolem rybníka přehluší křik kempařů výrazné písknutí ledňáčka, támhle míří do rákosin. Tak to je fajn.
Ráno mi trošku v revíru popravilo náladu jiné, náhodně potkané lišče, ovšem ukrylo se fikaně za klest a trávy, musel jsem ostřit ručně...