Po navnadění a dílčích úspěších v revíru i na horách jsem pokračoval dál v lovech s foťákem. Ale nějak se přestalo dařit. Při jedné ze společných vycházek s Vaškem nám zapózoval krátce kolouch, tedy spíše jen Vaškovi, já v době, kdy zvedl hlavu, byl za stromkem a nemohl fotit.

Večer při odjezdu z revíru jsme z auta viděli celou tlupu i s dobrým jelenem na pasece nad asfaltkou, ovšem čekaná v těch místech příští večer úspěch neměla. Jednou ráno mi přes linku přesadil mladý jelen, jinak nic, další ráno jsem nechal Vaška na čekané a sám šel zkusit štěstí jinam. Marně, v jedné z pasek se mi ukázala jen srna.

A tak nějak došlo na pátek a to byl den, kdy jsme byli s Vencou domluveni na výpravu do hor. Bylo ukázkové ráno, chladno až namrzlo, jasno, mírný větřík. Ještě za hluboké tmy pěkně párkrát zatroubil jelen ze svahu nad silnicí, dokonce se ozval z dáli další a to z míst, kam jsme měli namířeno. Jakamile se rozednilo, bylo ovšem po troubení. Nás čekala svízelná šoulačka po úbočí mezi ostrůvky smrků. Svízelná proto, že ten ideální mrazík nám kazil vše. Křehké trávy šustily jako mikroten, borůvčí vysoké po kolena o něco méně ale taky dost. I když jsme šli v rozestupu od sebe i dvaceti kroků, slyšeli jsme jeden druhého jako přes zesilovač. Tohle vysoká prostě nemůže ustát. Jediná šance byla ta, že se špatným větrem zvěř počká, co se ze šustilů vyklube a dá nám přitom možnost nějakého rychlého snímku. To se možná i dělo, ale zvěř čekala vždy rafinovaně za některou smrkovou skupinkou a my viděli jen mizející hřbety či zadky. Zkrátka zmar a nemohoucnost. V duchu jsem držel na dálku palce Moukovi, který se pokoušel o nemožné o kus dál, přes údolí. My tedy prozatím zradili skupinku čtyř kusů, v níž byl zjevně i jelen, mladý desaterák prošel dolů před námi sice bez zrazení ovšem i bez snímku a nad chodníkem na nás čekala laň s kolouchem. Laň vyšla krajem smrčí ověřit co jsme zač a už je nebylo. V beznaději jsme sešli pod chodník, kde začíná hustší les s vizáží horského pralesa. Ač tam už námraza nepanovanala, stejně jsme nebyli o nic tišší, miliony větviček a haluzí nedali šanci cokoliv našoulat. A tak jsme, asi již podruhé, zradili stejnou zvěř jako před hodinou ve svahu. Mladý jelen, laň s kolouchem, skupinka čtyř kusů s jelenem. Jako přes kopírák, vše v úprku. Konečně se pod námi objevuje široký pohodlný chodník, který nás dovede "domů". Napětí z lovu opadlo, já odepisuji esemesku Moukovi, taky se mu nedaří. Venca si ulevuje volnější chůzí, oba lamentujeme na nepřízeň a tu před námi pohyb. Z pěšinky odskakuje kamzík. Kruci! Nadávám si, že jsem ho tu mohl čekat, vždyť před deseti dny jsem ho fotil nedaleko odtud. Ale kamzík se otáčí a zvědavě se vrací dolů. Klekám a s hledáčkem u oka čekám, kdy vstoupí na stezku. Je tam, ale nějak malý! No jo, mám stažené ohnisko. Než odemknu, vytáhnu zoom, je kamzík už kus vedle stezky ale naštěstí se na chvilku zarazí.

Stihnu s bídou tři snímky, navíc v nepevné pozici, a kamzík už je pod stezkou, obíhá nás obloukem a mizí v údolí. No fajn, to jsme zase prodrbali, nadáváme si do společmé noty s Vaškem. Jdeme dál, je čas se pohnout ať jsme včas u auta. Zběžně prohledávám při chůzi hustý porost pod námi v prudkém svahu a naráz sebou plácnu k zemi, Pod námi, kolem sta metrů daleko, vidím zadek vysoké. Všude samé horské, lišejníky pokryté smrky a za nimi se paství na tvrdé horské trávě jelen. Snažím se fotit, moc to nejde, najít úhel, aby něco nezavazelo je nemožné. I Vašek marně hledá průhled poté, co opatrně došel ke mně. Ptám se proč nefotí. Vysvětluje, že své těžké dělo z ruky neudrží. Nabídnu mu své rameno jako oporu a konečně zazní dávka i z jeho přístroje. Jelen se nehne, stále je v nemožné pozici.

Napadá mě mu pomoct. Vytahuji z kapsy kartovnovou trubku a zkouším zatroubit. Osmerák zvedne hlavu a kouká k nám. Jinak nic, žádný pohyb aby se vymanil z klece kmenů, které nám proklatě zavazí. Zkouším znova neuměle napodobit jelení hlas, nic. Nedá se nic dělat, asi musí vidět a slyšet nějaký pohyb. Opatrně se spouštím ze svahu dolů. A jelen stále stojí na místě a hledí. Doufal jsem, že bude zvědav co se nad ním děje a alespoň pár kroků nám vstříc udělá. Omyl. Otočil se za stromem a pomalu se rozhodl opustit podivné místo. Kam jinam než hluboko do lesní rokliny. A to bylo definitivně po našem posledním letošním horském lovu v říji...


Ještě týž večer mi to nedalo a i pod nátlakem neodolatelného pohledu jezevčice jsem vyrazil do svého revíru v podhůří. Prošli jsme s Ketynou kus podzimem vzhlížejího bukového lesa a našli zalehlou dvojici muflonů. V ostrém protisvětle mi málem unikli. Tedy unikli i tak, hned vzápětí, když jsem se snažil mezi kmeny buků dostat se blíž a hlavně z vlivu nízkého slunce. Musel jsem si clonit dlaní a proto mi uniklo, že deset metrů vpravo leží ještě jeden beran, který se díval směrem ke mně. Měli to kluci vychytané, leželi tak, aby jejich pohledy obsáhli téměř celých 360 stupňů.

Naše šoulačka s Ketynou pokračovala kolem mlaziny. Tady se lesní linka točí jako Ecce Homo a proto se v jeden moment dostal můj vítr do mlaziny. To mělo za následek zalámámí v ní a do kraje lesa vyběhl mladý osmerák. Než jsem stihl zareagovat, klusal jelínek krajem paseky kryt krajními stromy. Tak vnikl jen dokument v pohybu, jak jinak...

Ještě i sobotní a nedělní večer jsem věnoval pochůzkám v revíru, ale nic na kartě již nepřibylo. V duchu pátečních patálií v horách pokračovaly i tyto lovy a vše přede mnou prchalo, jako třeba jelen s laní u kamenité cesty. Tak snad se to někdy obrátí k lepšímu.

Aktualizace 10.10.

...nedalo nám to, a ještě jednou se pokusili s Vaškem navštívit úbočí hor. Bylo jasno a teplo, mírný vánek. Možná proto anebo ze zcela jiných důvodů neviděli jsme ani jeden kus vysoké. prostě nic! Žádné zalámání, zvěř na úprku, nic. Nebýt kamzíka na stezce, který nás překvapil jako minule, i když dnes jsme s ním tak trochu počítali, necvakli bychom závěrkou.