Je to snad trošku nadnesný název, ale tak nějak blízko pravdy to je. Ono totiž už skoro jedenáct měsíců jsem nebyl zkusit štěstí na kamzíky. Furt se na něco vymlouvám. To jsou liščata, jezevci, srnčí říje. Až teď, po srnčí říji, kdy mám takové hlušší období, donutil mě kamarád Mouka zvednout zadek a jet s ním k jesenickým hřebenům. A tak se tedy jelo. Ráno bylo trošičku chladnější než na jaké jsme byli zvyklí celou srnčí říji a taky obloha nebyla úplně čistá, jak jsme už taky skoro navyklí. Za šera, volným krokem, došli jsme do míst, kde se dala čekat jelení zvěř. A taky tam byla. Nejprve laň s kolouchem, nedali nám možnost. O pár stovek kroků dál podivný jelínek. Ten už se nechal zvěčnit, ovšem jen tak dokumentaristicky, vzhledem k šeru. No a o dalších pár metrů opodál už byla celá menší tlupa holé. Tak taky jen dokument. Ale byli jsme rádi, že jsem tuto krásnou zvěř viděli.

No a pak už byl čas věnovat se kamzíkům. Honza bystrým okem zrentgenoval okolní svahy a našel. Teď už jen vymyslet, jak se dostat na dostřel. Takže tudy a pak tamhle, kolem smrčků dolů a zase doleva po vrstevnici a najednou jsou kamzíci kousek před námi. Jenže již v pohybu dolů. Jeden kontrolor zůstal o kousek déle aby nás pohlídal a pak už se malá tlupa poztrácela v okolí.

Nevadí, jde se dál. Tamhle jsou další, neví o nás, paství se. Zkoušíme podejít, ne, tudy ne. Tak zpět nahoru. Tam jakýsi výhled byl a vznikla i nějaká fotka.

Ale i tahle skupinka se roztrousila kamsi mezi horské smrčky. Chvíli sedíme, kecáme, vymýšlíme co dál. Nakonec se shodneme, že kouknem dolů pod hranu a případně sejdeme na chodník. A hele, tam za osamoceným smrčkem je jeden.

A za dalšími smrčky je druhý. Starší kamzice cosi tuší a jde si nás zkontrolovat přímo skrz smrčí.

Neshledává v nás nic zásadně špatného a po chvíli vychází na hranu svahu. Teď je to konečně to správné focení. Kamzice nespěchá, postává, popojde, je to nádhera. Menší nádhera už byla má snaha ze zvyku odzumovat. Na pevné čtyřstovce to fakt nejde a tak jednu chvíli nevím co si počít s modelkou, která se nechce vměstnat do hledáčku. Užili jsme si ji ale bezvadně. Na chvilku se přidal i další, mladý kamzík, ale ten se dlouho fotit nechtěl. Zkrátka nafoceno cosi bylo a mohlo se na kafe do Karlovy Studánky za kamarádem Otou...Dík Honzo, že jsi mě dokopal!