Lesní cesta. To je pro mě určitě nejkouzelnější z komunikací, pokud jí tak lze nazvat. A proč ne, byla vytvořena za účelem dostupnosti lesa, pro těžbu, odvoz dříví či pro průjezd hasičů při lesním požáru. V posledním kůrovcovovém období se naprostá většina kdysi krásných rovných, mnohdy travnatých svážnic změnila v hliněná koryta, po nichž je příjemná chůze utopií. Mohou za to harvestory a vyvažečky řádící po lese od podzimu do jara snad 7 dní v týdnu. Naštěstí se najde ještě pár nedotčených, zelených travou a mechy. Tyhle cesty nevedou vzrostlým lesem ale rozdělují houštiny a mlaziny. A tyhle mám nejraději. Rád takovými místy procházím občas po ránu a doufám, že se setkám se zvěří, která už opustila louky s rozedněním a občas se to i podaří. Na své nejoblíbenější jsem nedávno narazil na čtveřici beranů a snímky odtud mají hned jinou atmosféru než mufloni focení na loukách. Tentokrát jsem zvolil jinou ale neméně kouzelnou trasu. Je krátká, snad jen 500 m, travnatá cesta, ke konci se měnící jen v pěšinu mezi mlazinami. Vyúsťuje na enklávě náhorních luk. Jdu a doufám v setkání se zvěří, nejlépe s divočáky. Občasný převrácený drn či stopy v blátivém dolíku dávají naději. Divočáci tudy jistě chodí z nočních výprav na louky ale setkat se s nimi je jen a jen o náhodě. Je to jen o doufání, že se některá bachyně zdrží na měkké cestě při rytí za světla ale i to neznamená úspěch. Většinou o vetřelci zvěř ví již dopředu a lovec slyší jen lámání v houští. Jsem už skoro v polovině, nízké slunko osvětluje kmeny solitérů v krajích cesty a žádný pohyb, žádné lámání. No co, náhoda se nekoná, říkám si. Když v tom se zleva ozve, už trochu za zády, zahrochtání, hluboké, mrazivé. A ticho. Žádný pohyb, ani větvička nepraskne. Jasně, bachyně mě nechala přejít a zamručení bylo až reakcí na vítr. Silné odfrknutí a zafunění bez pohybu zvěře znamená, že matka vyčkává, jak se zachovám, předčasně opouštět lože selat se jí nechce. Postojím minutu v naději, že se pohne, ukáže,ale nic.Stejně bych viděl jen kusé úryvky, mezi námi je husto, podobně jak tomu bylo nedávno nedaleko na jiné cestě. To jsem se dostal mezi 3 bachyně se selaty, viděl jsem jen jednu v mezerách mezi kmeny a selata přesazující za vývratem. Pokračuji a už jsem u konce, překonám obtížnou poslední část - maliním a šípkem zarostllý pás mezi smrčím a ocitám se v kraji louky. Tak, divočáci nebyli. tedy byli, ale ne pro můj zrak. Doufám tedy alespoň v setkání se srnčí zvěří. Ale louky kam oko dohlédne, bez života. Zkusím tedy ještě projít krajem lesa a nakouknout doprava za roh směrem k melioráku. Už kus od lomu lesa vidím skrz krajní větve cosi tmavého v louce kousek od lesa. Jdu na kolena a volím jedinou možnost. Musím vylézt po louce do prostoru abych dostal zvěř do záběru, pokud se to podaří, bude to pár vteřinová záležitost, protože si tím naběhnu do větru. .... Skutečně se stalo jak jsem předpověděl, celá tahle adrenalinová akce trvala sotva 15 vteřin. Ale stála za to!!! Bachyně okamžitě zareagovala za zvuk závěrky a tím, že zvedla hlavu, vítr ji donesl co potřebovala. Rychle jsem pořídil krátkou sérii a u tho si všiml, že snad 15 kroků přede mnou je živé pruhované kolečko. Selata, nevím koik, 10 jistě, utopená v ještě relativně nízké trávě. Objektiv sklouzl na jedno vyčnívající, padla další krátká série a dál už se nekonalo nic. Pruhovaní kamarádi,po zamručení jedné z bachyní, zmizeli v křoví před lesem tak rychle, že jsem tomu nevěřil. A než jsem se vzpamatoval, zmizala i dvě tmavá chlupatá pozadí v témže místě. Byl to krátký, leč silný zážitek, podpořený vědomím, že snad mám i slušný snímek této nesnadno dostupné zvěře. Tep a dech jsem pak ukidnil krátkým pozorováním srnce u melioráku, který vyplatil jakýsi proutek v páse úhoru, daleko od mého objektivu.